14. srpna 2009
11. května 2009
Dobrodružství doktora Basiddina
Prolog
Den první
Manhattan, 6 p.m.
Doktor Basiddin, muž asi padesátiletý s malým knírkem, začínající čelní pleší, velkým orlím nosem a vnímavýma pomněnkově modrýma očima, sedí ve své advokátní kanceláři na rohu dvacáté třetí a jedenácté a dopisuje dohodu pro pana Foxe, který se soudí celé roky s firmou Genesis. Na stole má rozložené knihy v šedé vazbě, nekonečné hromady papírů, staré otlučené brýle a modrou kravatu potřísněnou od majonézy. Své drobné ruce si neustále mne. Přemýšlí o tom, jak o víkendu vyrazí s přáteli na výlet do hor. Je úterý 11. ledna 2011 a blíží se sedmá hodina večerní. Čas se táhne jako med, který si ráno dával do čaje. Velká lampa barvy mladého hříbku září jasným světlem a čerstvá káva v porcelánovém hrnečku zvolna chladne. Basiddin vstane, prochází se po místnosti a přemýšlí.
Sekretářka Nelly, drobná bázlivá blondýnka neurčitého věku s černýma živýma očima vchází do místnosti a tiše pronese: „Budete mě ještě potřebovat, pane Basiddine? Její krátká hedvábná sukně se na nepatrný okamžik nadzdvihne větrem, který způsobil průvan z otevřeného okna. Basiddin zahlédne dlouhé hubené nohy v síťovaných punčochách a údivem zvedne obočí.
„Pro dnešek už končíme, Nelly. Můžete jít domů,“ řekne Basiddin přísně, a aniž by zvedl hlavu od počítače, dopisuje poslední stránku dohody, vnímá její laciný parfém a pokradmu pozoruje, jak odchází. Její chůze na vysokých podpatcích je poněkud vratká.
Náhle se ozve podivný zvuk, obrazovka zčerná a stolní lampa na psacím stole zhasíná. Místnost je ponořena do neprostupné tmy. Zhasla všechna světla v celé budově.
„Co se děje? Zase vypnuli proud? To už je tento měsíc potřetí,“ vykřikne Basiddin rozzlobeně svým barytonovým hlasem při představě, že celý dokument bude muset napsat znovu. Basiddin zuřivě bouchá pěstí do stolu. A ten podivný hluk zvenčí…
„Sakra, sakra,“ pomyslí si a nahmatává ve své aktovce malý stříbrný zapalovač. Neohrabaně si oblékne svůj tmavý dlouhý zimní plášť, který dosud visel na věšáku u okna. Je tma, úplná tma. Vyhlédne na chodník plný chaoticky pobíhající lidí a ve spěchu za sebou zamyká dveře kanceláře. Klíče mu padají na zem, hbitě se pro ně shýbá.
„Co to je, pane Bože? Ty lidi se snad pomátli, nebo co?“ Mačká netrpělivě tlačítko výtahu, ale nic nefunguje. Rozhodne se sejít do garáže po schodech, což nikdy předtím nedělal. Po několika minutách tápání ve tmě, při chabém světle zapalovače, nastartuje Basiddin svůj stříbrný Mercedes, rozsvěcí světla a pomalu se rozjíždí.
Na ulicích je neuvěřitelný zmatek, semafory přeskakují ze zelené na červenou. Na křižovatkách stojí velké množství nabouraných aut a zoufale křičících lidí. Basiddin zastavuje a snaží se pomoct prvnímu, kdo se namane. Je tu velký hluk. Houkání, pískání, policejní sirény, píšťalky, pláč se mísí s beznadějnými výkřiky zoufalství. Sténání raněných.
Basiddin zastaví a vystoupí. Chvíli se potácí mezi raněnými. Jako ve snách nakládá na zadní sedadlo auta asi tříletého chlapce s rozbitou hlavou a šedovlasou paní se zlomenou nohou. Slibuje jim, že je doveze co nejrychleji do nemocnice. Celý se klepe z té hrůzy. Cítí, jak mu po tváři stéká pramínek studeného potu.
Hlavní tah z města je zacpaný nabouranými auty, sanitkami a policejními vozy. Už z dálky je cítit nepříjemný kouř ze spálených pneumatik. Basiddin pomalu projíždí okolo banky, kde se shromáždily davy lidí. Na dveřích visí obrovský nápis: „Banka je uzavřena“. V břiše mu začalo naléhavě kručet. Chlapec na zadním sedadle usedavě pláče. „Mami, mami, maminko…“ Jeho krev potřísnila koženou sedačku auta.
Nemocnice je vzdálená jen pár bloků, ale dostat se k ní je nelehký úkol. Basiddin zapomněl, že se má sejít se ženou. Už je skoro osm a tak bere sluchátko svého telefonu a snaží se vytočit její číslo. Telefon nefunguje.
Po nekonečné jízdě přeplněnými ulicemi se Basiddin dostává ke své oblíbené restauraci „U suché dásně“. Rolety jsou stažené a hospoda je zavřená.
„Pane Bože, tomu nerozumím!“ šeptá Basiddin zděšeně. Jen s velkými obtížemi zaparkuje na rohu přilehlé ulice a všichni tři se vydávají pěšky ke hlavnímu vchodu nemocnice Sv. Augustina. Něžně bere plačícího chlapce do náručí a šeptá mu, že všechno bude dobré. Plyšový ptakopysk padá do kaluže. Před nemocnicí je velký dav potlučených lidí, kteří se snaží dostat dovnitř.
Zoufalý výraz v očích stařeny na nosítkách. Beznaděj. Bolest. Výkřiky. Pláč.
Co s nimi bude?
Den druhý
O lidech, kteří přežili
Probudil se v půl čtvrté ráno horkem. Poodhrnul plátěný béžový závěs a pod prudkým jižním sluncem uviděl obraz z 19. století. Černí lidé nosili na hlavách hrubé pytle, ženy zahalené od hlavy až k patě do pestrobarevných látek přenášely své děti na zádech. Někteří lidé byli naopak v evropském oblečení, v sandálech, jiní polozahalení a bosi. Toulaví psi a stará otlučené auta. Na věži právě odbíjela čtvrtá. Kohouti kokrhali a podpatky mladé ženy rytmicky klapaly. Antananarivo.
Cítil těžká víčka, opuchlé tělo a hluk na něj doléhá ze všech stran. Hlasy lidí, kohouti, zvony, hluk těžkých nákladních aut. Vyšel na malý dřevěný balkón a pozoroval tikot „velkoměsta“. Hlavu měl jako střep. Balkónové dveře nepříjemně zavrzaly, když se pohnuly v ranním větru. Pokoj byl zařízen v koloniálním stylu; stroze, ale pohodlně: dřevěná podlaha, velký dřevěný stůl s malou televizí, která nefungovala, mini lednice a dřevěný noční stolek s malou lampičkou s modrým kloboučkem a porcelánovou nožkou s vyobrazením bubeníka a tanečnice. Stěny byly vymalovány bíle a velká koupelna byla vykládaná modrou mozaikou. Místnosti vévodilo velké zrcadlo, pod kterým byl zasazený lavor, pak toaleta a prostý sprchový kout z přírodního kamene.
Basiddin se zašel osprchovat, abych ze sebe smyl tři hodiny spánku a velkou únavu po 15 hodinách letu. Začalo být nesnesitelné horko. „Cítím se jako ulovená antilopa na tom obraze v hotelu U tří švábů,“ pomyslil si Basiddin, když mu po těle stékaly kapky ledové vody. Na terase posnídal kafe a croissant, bagetu, a pár kusů ananasu s jogurtem. U vedlejšího stolu seděli lidé, se kterými se setkal už na letišti v New Yorku - Bob, Christian a jeho žena Céline. Basiddin zaslechl jejich rozhovor, jak Bob plánuje, že si tady koupí pozemek a postaví dům, aby tu mohl trávit zbytek svého života. Asi chce zapůsobit na Céline. Basiddin k nim přisedá a tuší, že to je začátek jejich přátelství.
Basiddin pozoruje Boba, jak srká nudlovou polévku. Převeliká hlava se zploštělou zadní částí, velké množství tmavých vlasů místy prokvetlých, které z čela prudce ustupují a tvoří nahoře a vzadu jakési vrabčí hnízdo, chuchvalce obočí a stále podmračený až kyselý výraz. Má krátké čelo s množstvím vrásek, malý psí nos a rozšklebená podivně tvarovaná ústa. Bob koktá, často koktá, když vypráví židovské anekdoty, a jeho oči těkají z místa na místo. Všichni se smějí a on vypráví další anekdotu.
Christian je naopak přitažlivý muž. Má vysokou svalnatou postavu, světle modré výrazné oči a nakrátko sestřižené tmavé vlasy jakoby posypané popelem. Má hrubé ruce a něžný úsměv. Christian žije půl roku v New Yorku a půl roku na Madagaskaru, ale po té katastrofě se už zřejmě nikdy nevrátí domů. Jsme rádi, že jsme se včas dostali na Madagaskar, na tom jsme se dnes ráno všichni shodli.
Christianova žena, Céline je žena středních let, vždy pohodlně oblečená a veselá. Má drobný obličej s větším nosem, krátce střižené hnědé vlasy, které si upravuje za uši a menší obtloustlou postavu, takže si obléká volné plandavé oblečení a pohodlné nízké boty. S věkem už trochu přibrala, takže se jí tuk na zadnici s každým krokem chvěje a otřásá. Céline celý den leží na pláži a opaluje se.
Po ránu je voda v moři příjemně chladná. Příroda se probouzí ze svého nočního spánku. Velký modrý motýl při svém ranním tanci poletuje od rudého květu ke žlutému. Kmeny kokosových palem se naklánějí k mořské hladině jako by se chtěli napít. V dálce je slyšet rytmus africké písně. Dva opilí domorodci na loďce vydlabané z kmene silného stromu povykují, zpívají a vrávoravě veslují. Po úzké stezce, která se vine do kopečka mezi rýžovými políčky, stoupají domorodci vzhůru do pralesa. Cesta se prudce svažuje do údolí, kde teče potok s podiveně žlutou zakalenou vodou. Chameleon mžourá svýma očkama a natahuje roztomile své pacičky po větvích. Shrbený černý muž s hlubokými vráskami na čele má v ruce jakousi dřevěnou tyč a tou se snaží sekat trávu. Basiddin si sedá pod obrovský strom, jehož větve se podivně splétají do neuvěřitelných tvarů. Pozoruje barevného ptáka, který si před chvílí sedl blízko něj na větev s podivně úzkými a dlouhými listy. Banánovníky mají tvar vějíře a mávají ve větru na pozdrav svými obrovskými tuhými listy. V dálce je vidět další plochý ostrov. Bílá mračna na obloze mají různé bizarní tvary – beránek, labuť, skřivan. Kolem jeho nosu prolétlo s neuvěřitelnou rychlostí cosi jako obrovská vážka duhové barvy.
Čas tady ztrácí svůj význam. Existuje jen den a noc. V téhle čarokrásné panenské přírodě vnímá jen vlahý vítr, pálící slunce a stíny palem. Co asi dělají v téhle chvíli lemuři? Co dělají chameleoni, když prší? Mají se kam schovat? Po dešti je moře příjemně teplé a osvěžující. Basiddin kráčí po břehu moře, po mrtvých schránkách korálů a občas zvedne nějakou hezky barevnou lasturu. Vlny omývají výčnělky drobných skal trčících z moře.
Basiddin leží pod moskytiérou a v bambusové chýši a myslím na svou ženu, která zahynula při autonehodě na Manhattanu před pár dny. Dnes v noci se mu o ní zdálo. Už nikdy jí nebude moct vyprávět to, co tady na ostrově viděl a zažije.
Škvírou mezi závěsem a dveřmi pozoruje proudy vody, kokosové palmy a banánovníky, které se prudce pohybují ve větru. Střecha je pokryta jen uschlými listy banánovníku. Snad vydrží ten prudký tropický déšť a nezačne téct dovnitř. Od rána leží u dveří chýše oba místní psi. Déšť pomalu ustává. Sluneční paprsky pronikají do potemnělé chýše škvírou mezi závěsy. Basiddin se sprchuje v ledové vodě a na bílé syrové stěně leze velká zelená ještěrka s modrým ocasem. Kapky deště se překrásně lesknou jako korálky v trávě.
Christian sedí s místními povaleči na terase restaurace s výhledem na velké jachty, parníky i maličké loďky a pije pivo značky Budweisser. Bob se snaží vetřít se do přízně jedné krásné černošce. Ta tvrdí, že studuje historii a nemůže se intenzivně učit, protože na ostrově stále vypadává elektrický proud. Její jednoduché a laciné šaty prozrazují mladistvou postavu. Černoška cení na Boba neustále své bílé zuby a vypíná malé prsy s výraznými bradavkami. Rodina je prý velmi chudá a nemůže ji dál držet na studiích. Bob nechává její matce – kdysi jistě byla velmi krásná - v obálce 50 000 ariarů. Asi si myslí, že za ním černoška půjde a bude s ním žít, kdo ví…
Celý den hustě prší. Je období dešťů.
K večeru útočí hejna komárů. Tisíce malých potvůrek štípu, koušou, vysávají. A to je teprve pět hodin odpoledne… Co bude večer? Bydlí se v primitivních podmínkách na okraji deštného pralesa.
Bob šílí. Hlavu má v dlaních, sedí na kraji postele a pláče.
„Hlavně mě nezavírej do té sítě,“ říká plačtivě. „Kdybych to byl tušil…Je mi úplně zle, je to pekelný, nemám vysvobození…co budu dělat? Smrdím. Jsem shnilotina…“ Koupelna má místo střechy vlnitý plech. Bob brečí v koupelně a svíjí se v nepochopitelných křečích. Christian a Céline tiše leží v objetí. Basiddin pozoruje oblohu a kouří.
Slunce zapadá mezi palmami a z pralesa se ozývají podivné zvuky: vrzání, štěbetání, kvákání, pištění, crdlikání a vřískání, krákání a ťukání – obrovský symfonický orchestr. Květy obřích šarlatových ibišků se zvolna zavírají, tak jako další hezký africký večer. Obzor je žluto fialový. Malá loďka tiše klouže po hladině.
Den třetí
Cyklón na St. Marie
1
„Člověk musí mnoho vytrpět, než nakonec všechno prohraje,“ řekla mu Céline, když spolu toho dne obědvali v útulné hospůdce v přístavu.
„Cítíš taky tu bídu kolem sebe?“ řekl Basiddin a vložil do úst další sousto ryby. „Jak jsme dopoledne procházeli krajinou, lidé posedávali na holé zemi a já poprvé uviděl rýžová pole na vlastní oči,“ pronesl s vážnou tváří a pak se trochu na ni usmál.
„Uvědomuješ si, že jsme projížděli nejchudší oblastí ostrova?“
„Bylo to jak živé obrazy: Děti mezi odpadky. Africké ženy perou prádlo v potoce. Muži nesou těžký náklad na hlavě. Africké ženy sklízejí na poli rýži. Černé děti se koupou, cákají a povykují v místním rybníce. Posedávající Afričané ve stínu štíhlonohé palmy.“
„Mluvíš jako kniha,“ zasmála se a koutkem oka pozorovala černého ptáka se žlutýma nohama, jak obratně usedá na větev stromu.
„Já nevím, “ zatvářil se nechápavě, ale bylo vidět, jak ho to potěšilo, „víš, zdá se mi, že ti lidé tady jsou mnohem šťastnější než u nás, nemyslíš?“
„Tady si poprvé naplno uvědomuji, jaký význam má slovo domov,“ řekl Basiddin a zvedl hlavu k obloze, aby mohl lépe pozorovat vrtulové letadlo, které pravidelně létalo na ostrov Sainte Marie.
Christian fotil černochy v přecpaném veřejném autobuse. Projížděli právě kolem textilní továrny, kde se zpracovává bavlna. Na malém letišti nastoupili do letadla.
„Máme před sebou padesát pět minut letu nad deštnými pralesy madagaskarské divočiny. Napravo vidíte Indický oceán a malé ostrůvky roztroušené podél ostrova, jako atoly Malediv,“ pronesl kapitán, když je krátce přivítal na palubě malého letadla.
„Letíme těsně nad hladinou moře. Nemáš strach?“ zeptal se s obavou v hlase Christian a pozoroval Boba, jak křečovitě svírá opěrky sedadla.
Právě přistáli. Basiddin cítí bodavou bolest v uších. Vlhký teplý vzduch, všude zelené kokosové palmy, tlustolisté banánovníky a chýše s posedávajícími černochy.
Ostrov je jak obrovská botanická zahrada. Brodí se džunglí. Každý krok znamená jisté nebezpečí.
Viděli obrovské ještěrky i různobarevné hady. Nikdo neví, jestli nejsou jedovatí. Báli se toho opuštěného zvířete. Šlo se projít k potůčku a pak odběhlo do houštiny. Obdivují se obrovským barevným květům, dotýkají se listů neobvyklých tvarů. Bob nás napomíná, že by rostliny mohly být jedovaté, ať si dáme větší pozor. Plazí se tady rostliny, které dosud nikdy neviděli. Před nimi se konečně objevují chýše z bambusu a ze dřeva, jako by se dostali z divočiny do ráje. Kmeny kokosových palem se různě naklánějí nad třpytivou hladinou Indického oceánu. Bob hltavě pije vodu, která ještě zbyla v láhvi. Cítí závrať a úlevu zároveň. Bob zahlédl velkou zelenou ještěrku se světlomodrým ocáskem, jež měla na hřbetu šest oranžových puntíků. A ty oči… Vykřikl a běžel za ní jako malé dítě, které je fascinované nezjimým zvířátkem. Kokosy žloutnou a slunce neuvěřitelně pálí.
Na prašné cestě z červené hlíny narážejí na domorodce, kteří sedí u cesty a zdvořile volají: „Bon žúúúr!!!“ Do řeči se s nimi dávají dva černoši. Oba jsou špinaví, otrhaní a vyhlížejí jako přiopilí bezdomovci z nádražní haly. Tvrdí, že znají cestu džunglí a že na pár ariarů je přivedou k chameleonům, kteří tady žijí volně v přírodě. Příliš se jim to nezdá, ale Christian souhlasí a tak všichni dostávají do pravé ruky kus dřevěného klacku a do levé ruky si berou list banánovníku, aby prý nedostali úžeh. Kráčíme pomalu po vyšlapané stezce podél zurčících vodopádů, potůčků, rýžových políček a každým krokem očekávají černého hada se žlutým bříškem na cestičce. Průvodci jdou opatrně, ale sebejistě. První, který se představil jako Maurice, jim klestí cestu zarostlým terénem velkou ostrou mačetou. Za ním kráčí trochu nejistě tři „barbaři“ a pak vzadu je jistí vysoký hubený domorodec s upoceným tělem, žlutou igelitovou taškou, jejíž obsah je jediným jeho majetkem. Májí trochu obavy z toho, aby je nezavedli hlouběji do džungle, nezabili je a neokradli. Vedro je k nepřečkání a nesnesení.
Po nekonečném pochodu džunglí se dostáváají k oceánu, kde nasedají na motorovou loď a vyrážejí na druhý cíp ostrova St. Marie. Po hodině plavby se vyloďují v čarokrásné zátoce s úžasně bílým jemným pískem. Opuštěná panenská příroda, nikde ani živáčka. Vydávají se na průzkum po okolí a s nimi jde jen místní pes Dodo. Dodo vypadá jako malý vlčák. Má nekonečně černou hebkou srst, neskutečně bílé ostré zuby, malé roztomilé tlapky a výrazné žluté oči. Kráčí s nimi po pobřeží tak, jako kdyby k jim odjakživa patřil. Bobo mu hází klacky a Dodo radostně běhá a skáče. Christian a Céline se potápějí v průzračné vodě, která se třpytí v poledním slunci. Doráží až k deltě podivné říčky a z dálky je slyšet kokrhání kohouta. Cesta dál je neprůchodná. Mají strach z krokodýlů a tak se vrací zpět k lodi.
Domorodci právě obědvají. Jsou přizváni ke stolu. Dostávají pivo a právě ulovenou rybu. S radostí přijímají a dostává se jim nevídané hostiny: grilovaná ryba s červenou hlavou na exotickém koření, tmavá celozrnná rýže a plátky smažených brambor, strouhaná zelenina různých barev a tvarů, nakládané plátky rajčat. Všechno to zapíjejí bílým vínem a vodou. Na závěr přichází karamelový moučník a silná černá káva.
Po obědě si Céline lehá na břeh oceánu do bílého písku a nechává se laskat slunečními paprsky. Ostatní dovádějí v moři s Dodem. Za pár minut sedí ve člunu a plaví se dál o pobřeží, kde je možno pozorovat obrovská hejna velkých tropických ryb a nepřeberné množství pestrobarevných korálů. Potápí se podél pobřeží.
2
K večeru domorodec zavírá dřevěná dvířka a bosýma nohama prohrabuje cestičku plnou bílých korálů. Čtyři bílí ptáci letí pod černými hrozivě vypadajícími mraky a s námahou usedají do větví vysoké palmy. Zvedá se vítr a postupně sílí. Ten černý mrak se objevuje z ničeho nic a rozvine se do hrozivé podoby. Tlustolisté palmy se klátí v prudkém větru. Blíží se bouře. Moře se vzdouvá a šílí. Šumění větru se mění v burácivě ohlušující řev. Provazy deště bičují horkem zmučenou přírodu. Smrtelně temná obloha vyvolává stav nepokoje a úzkosti. Žena v pestrobarevných šatech v náruči s dvouletým chlapcem v panice utíká do budovy školy a nesrozumitelně gestikuluje na ostatní. Škola je jediná zbudovaná z betonu, jediné útočiště. Ostatní chýše jsou jen z bambusu, dřeva a seschlých listů palem a vichr je během několika okamžiků rozmetá napadrť. Žádné varování není možné, protože lidé tady nemají ani rozhlas ani televizi.
Není kam se schovat. Listy banánovníku se divoce komíhají ve větru, není slyšet vlastního slova. Právě usedají k večeři. Céline křičí na Christiana něco nesrozumitelného a zprudka gestikuluje. Oba nechápavě pozorují Boba, jak vstává od stolu, běží ke kostelu a neohrabaně se snaží vylézt na zídku kostela a mizí za křovím. Seschlý vrásčitý domorodý muž ve světle modrých plátěných kalhotách s marně zápasí o svůj život s přírodními živly. Obloha je teď už celá černá. Stromy se lámou jako sirky. Vzduchem létají poplašení ptáci a kusy různých věcí. Basiddin bere do náruče kňučícího Doda a rychlými kroky s velkým úsilím postupuje ke škole. Po čele mu stéká studený pot. Bílou košili má celou promočenou a potrhanou, hnědé semišové mokasíny jsou plné vody. Kapky deště ho bičují do tváře. Upadne a plazí se mazlavým blátem. Má pocit hrůzy a strachu. Není vidět na krok. Bouře nabírá na síle. Ještě kousek…
Cyklón udeřil ničivou silou na ostrov Madagaskar. Úřady oznámily, že počet obětí stoupl už na dvě stě šedesát, další stovky lidí se pohřešují. Vládní Centrum krizových situací konstatovalo, že cyklón připravil o střechu nad hlavou 147 tisíc obyvatel. Živel, který na ostrov přinesl přívalové deště a silný vítr, který se pohybuje rychlostí až 230 kilometrů v hodině, začal Madagaskařany trápit už 13. ledna. Agentura Reuters upozorňuje, že odhadnout celkové škody není možné: Úřadům se zatím podařilo zmapovat situaci na 85 procentech zasaženého území. Hledání obětí stěžuje i hornatý terén. Zejména východ Madagaskaru je nyní prakticky odříznutý od okolí.
Duben 2009
Den první
Manhattan, 6 p.m.
Doktor Basiddin, muž asi padesátiletý s malým knírkem, začínající čelní pleší, velkým orlím nosem a vnímavýma pomněnkově modrýma očima, sedí ve své advokátní kanceláři na rohu dvacáté třetí a jedenácté a dopisuje dohodu pro pana Foxe, který se soudí celé roky s firmou Genesis. Na stole má rozložené knihy v šedé vazbě, nekonečné hromady papírů, staré otlučené brýle a modrou kravatu potřísněnou od majonézy. Své drobné ruce si neustále mne. Přemýšlí o tom, jak o víkendu vyrazí s přáteli na výlet do hor. Je úterý 11. ledna 2011 a blíží se sedmá hodina večerní. Čas se táhne jako med, který si ráno dával do čaje. Velká lampa barvy mladého hříbku září jasným světlem a čerstvá káva v porcelánovém hrnečku zvolna chladne. Basiddin vstane, prochází se po místnosti a přemýšlí.
Sekretářka Nelly, drobná bázlivá blondýnka neurčitého věku s černýma živýma očima vchází do místnosti a tiše pronese: „Budete mě ještě potřebovat, pane Basiddine? Její krátká hedvábná sukně se na nepatrný okamžik nadzdvihne větrem, který způsobil průvan z otevřeného okna. Basiddin zahlédne dlouhé hubené nohy v síťovaných punčochách a údivem zvedne obočí.
„Pro dnešek už končíme, Nelly. Můžete jít domů,“ řekne Basiddin přísně, a aniž by zvedl hlavu od počítače, dopisuje poslední stránku dohody, vnímá její laciný parfém a pokradmu pozoruje, jak odchází. Její chůze na vysokých podpatcích je poněkud vratká.
Náhle se ozve podivný zvuk, obrazovka zčerná a stolní lampa na psacím stole zhasíná. Místnost je ponořena do neprostupné tmy. Zhasla všechna světla v celé budově.
„Co se děje? Zase vypnuli proud? To už je tento měsíc potřetí,“ vykřikne Basiddin rozzlobeně svým barytonovým hlasem při představě, že celý dokument bude muset napsat znovu. Basiddin zuřivě bouchá pěstí do stolu. A ten podivný hluk zvenčí…
„Sakra, sakra,“ pomyslí si a nahmatává ve své aktovce malý stříbrný zapalovač. Neohrabaně si oblékne svůj tmavý dlouhý zimní plášť, který dosud visel na věšáku u okna. Je tma, úplná tma. Vyhlédne na chodník plný chaoticky pobíhající lidí a ve spěchu za sebou zamyká dveře kanceláře. Klíče mu padají na zem, hbitě se pro ně shýbá.
„Co to je, pane Bože? Ty lidi se snad pomátli, nebo co?“ Mačká netrpělivě tlačítko výtahu, ale nic nefunguje. Rozhodne se sejít do garáže po schodech, což nikdy předtím nedělal. Po několika minutách tápání ve tmě, při chabém světle zapalovače, nastartuje Basiddin svůj stříbrný Mercedes, rozsvěcí světla a pomalu se rozjíždí.
Na ulicích je neuvěřitelný zmatek, semafory přeskakují ze zelené na červenou. Na křižovatkách stojí velké množství nabouraných aut a zoufale křičících lidí. Basiddin zastavuje a snaží se pomoct prvnímu, kdo se namane. Je tu velký hluk. Houkání, pískání, policejní sirény, píšťalky, pláč se mísí s beznadějnými výkřiky zoufalství. Sténání raněných.
Basiddin zastaví a vystoupí. Chvíli se potácí mezi raněnými. Jako ve snách nakládá na zadní sedadlo auta asi tříletého chlapce s rozbitou hlavou a šedovlasou paní se zlomenou nohou. Slibuje jim, že je doveze co nejrychleji do nemocnice. Celý se klepe z té hrůzy. Cítí, jak mu po tváři stéká pramínek studeného potu.
Hlavní tah z města je zacpaný nabouranými auty, sanitkami a policejními vozy. Už z dálky je cítit nepříjemný kouř ze spálených pneumatik. Basiddin pomalu projíždí okolo banky, kde se shromáždily davy lidí. Na dveřích visí obrovský nápis: „Banka je uzavřena“. V břiše mu začalo naléhavě kručet. Chlapec na zadním sedadle usedavě pláče. „Mami, mami, maminko…“ Jeho krev potřísnila koženou sedačku auta.
Nemocnice je vzdálená jen pár bloků, ale dostat se k ní je nelehký úkol. Basiddin zapomněl, že se má sejít se ženou. Už je skoro osm a tak bere sluchátko svého telefonu a snaží se vytočit její číslo. Telefon nefunguje.
Po nekonečné jízdě přeplněnými ulicemi se Basiddin dostává ke své oblíbené restauraci „U suché dásně“. Rolety jsou stažené a hospoda je zavřená.
„Pane Bože, tomu nerozumím!“ šeptá Basiddin zděšeně. Jen s velkými obtížemi zaparkuje na rohu přilehlé ulice a všichni tři se vydávají pěšky ke hlavnímu vchodu nemocnice Sv. Augustina. Něžně bere plačícího chlapce do náručí a šeptá mu, že všechno bude dobré. Plyšový ptakopysk padá do kaluže. Před nemocnicí je velký dav potlučených lidí, kteří se snaží dostat dovnitř.
Zoufalý výraz v očích stařeny na nosítkách. Beznaděj. Bolest. Výkřiky. Pláč.
Co s nimi bude?
Den druhý
O lidech, kteří přežili
Probudil se v půl čtvrté ráno horkem. Poodhrnul plátěný béžový závěs a pod prudkým jižním sluncem uviděl obraz z 19. století. Černí lidé nosili na hlavách hrubé pytle, ženy zahalené od hlavy až k patě do pestrobarevných látek přenášely své děti na zádech. Někteří lidé byli naopak v evropském oblečení, v sandálech, jiní polozahalení a bosi. Toulaví psi a stará otlučené auta. Na věži právě odbíjela čtvrtá. Kohouti kokrhali a podpatky mladé ženy rytmicky klapaly. Antananarivo.
Cítil těžká víčka, opuchlé tělo a hluk na něj doléhá ze všech stran. Hlasy lidí, kohouti, zvony, hluk těžkých nákladních aut. Vyšel na malý dřevěný balkón a pozoroval tikot „velkoměsta“. Hlavu měl jako střep. Balkónové dveře nepříjemně zavrzaly, když se pohnuly v ranním větru. Pokoj byl zařízen v koloniálním stylu; stroze, ale pohodlně: dřevěná podlaha, velký dřevěný stůl s malou televizí, která nefungovala, mini lednice a dřevěný noční stolek s malou lampičkou s modrým kloboučkem a porcelánovou nožkou s vyobrazením bubeníka a tanečnice. Stěny byly vymalovány bíle a velká koupelna byla vykládaná modrou mozaikou. Místnosti vévodilo velké zrcadlo, pod kterým byl zasazený lavor, pak toaleta a prostý sprchový kout z přírodního kamene.
Basiddin se zašel osprchovat, abych ze sebe smyl tři hodiny spánku a velkou únavu po 15 hodinách letu. Začalo být nesnesitelné horko. „Cítím se jako ulovená antilopa na tom obraze v hotelu U tří švábů,“ pomyslil si Basiddin, když mu po těle stékaly kapky ledové vody. Na terase posnídal kafe a croissant, bagetu, a pár kusů ananasu s jogurtem. U vedlejšího stolu seděli lidé, se kterými se setkal už na letišti v New Yorku - Bob, Christian a jeho žena Céline. Basiddin zaslechl jejich rozhovor, jak Bob plánuje, že si tady koupí pozemek a postaví dům, aby tu mohl trávit zbytek svého života. Asi chce zapůsobit na Céline. Basiddin k nim přisedá a tuší, že to je začátek jejich přátelství.
Basiddin pozoruje Boba, jak srká nudlovou polévku. Převeliká hlava se zploštělou zadní částí, velké množství tmavých vlasů místy prokvetlých, které z čela prudce ustupují a tvoří nahoře a vzadu jakési vrabčí hnízdo, chuchvalce obočí a stále podmračený až kyselý výraz. Má krátké čelo s množstvím vrásek, malý psí nos a rozšklebená podivně tvarovaná ústa. Bob koktá, často koktá, když vypráví židovské anekdoty, a jeho oči těkají z místa na místo. Všichni se smějí a on vypráví další anekdotu.
Christian je naopak přitažlivý muž. Má vysokou svalnatou postavu, světle modré výrazné oči a nakrátko sestřižené tmavé vlasy jakoby posypané popelem. Má hrubé ruce a něžný úsměv. Christian žije půl roku v New Yorku a půl roku na Madagaskaru, ale po té katastrofě se už zřejmě nikdy nevrátí domů. Jsme rádi, že jsme se včas dostali na Madagaskar, na tom jsme se dnes ráno všichni shodli.
Christianova žena, Céline je žena středních let, vždy pohodlně oblečená a veselá. Má drobný obličej s větším nosem, krátce střižené hnědé vlasy, které si upravuje za uši a menší obtloustlou postavu, takže si obléká volné plandavé oblečení a pohodlné nízké boty. S věkem už trochu přibrala, takže se jí tuk na zadnici s každým krokem chvěje a otřásá. Céline celý den leží na pláži a opaluje se.
Po ránu je voda v moři příjemně chladná. Příroda se probouzí ze svého nočního spánku. Velký modrý motýl při svém ranním tanci poletuje od rudého květu ke žlutému. Kmeny kokosových palem se naklánějí k mořské hladině jako by se chtěli napít. V dálce je slyšet rytmus africké písně. Dva opilí domorodci na loďce vydlabané z kmene silného stromu povykují, zpívají a vrávoravě veslují. Po úzké stezce, která se vine do kopečka mezi rýžovými políčky, stoupají domorodci vzhůru do pralesa. Cesta se prudce svažuje do údolí, kde teče potok s podiveně žlutou zakalenou vodou. Chameleon mžourá svýma očkama a natahuje roztomile své pacičky po větvích. Shrbený černý muž s hlubokými vráskami na čele má v ruce jakousi dřevěnou tyč a tou se snaží sekat trávu. Basiddin si sedá pod obrovský strom, jehož větve se podivně splétají do neuvěřitelných tvarů. Pozoruje barevného ptáka, který si před chvílí sedl blízko něj na větev s podivně úzkými a dlouhými listy. Banánovníky mají tvar vějíře a mávají ve větru na pozdrav svými obrovskými tuhými listy. V dálce je vidět další plochý ostrov. Bílá mračna na obloze mají různé bizarní tvary – beránek, labuť, skřivan. Kolem jeho nosu prolétlo s neuvěřitelnou rychlostí cosi jako obrovská vážka duhové barvy.
Čas tady ztrácí svůj význam. Existuje jen den a noc. V téhle čarokrásné panenské přírodě vnímá jen vlahý vítr, pálící slunce a stíny palem. Co asi dělají v téhle chvíli lemuři? Co dělají chameleoni, když prší? Mají se kam schovat? Po dešti je moře příjemně teplé a osvěžující. Basiddin kráčí po břehu moře, po mrtvých schránkách korálů a občas zvedne nějakou hezky barevnou lasturu. Vlny omývají výčnělky drobných skal trčících z moře.
Basiddin leží pod moskytiérou a v bambusové chýši a myslím na svou ženu, která zahynula při autonehodě na Manhattanu před pár dny. Dnes v noci se mu o ní zdálo. Už nikdy jí nebude moct vyprávět to, co tady na ostrově viděl a zažije.
Škvírou mezi závěsem a dveřmi pozoruje proudy vody, kokosové palmy a banánovníky, které se prudce pohybují ve větru. Střecha je pokryta jen uschlými listy banánovníku. Snad vydrží ten prudký tropický déšť a nezačne téct dovnitř. Od rána leží u dveří chýše oba místní psi. Déšť pomalu ustává. Sluneční paprsky pronikají do potemnělé chýše škvírou mezi závěsy. Basiddin se sprchuje v ledové vodě a na bílé syrové stěně leze velká zelená ještěrka s modrým ocasem. Kapky deště se překrásně lesknou jako korálky v trávě.
Christian sedí s místními povaleči na terase restaurace s výhledem na velké jachty, parníky i maličké loďky a pije pivo značky Budweisser. Bob se snaží vetřít se do přízně jedné krásné černošce. Ta tvrdí, že studuje historii a nemůže se intenzivně učit, protože na ostrově stále vypadává elektrický proud. Její jednoduché a laciné šaty prozrazují mladistvou postavu. Černoška cení na Boba neustále své bílé zuby a vypíná malé prsy s výraznými bradavkami. Rodina je prý velmi chudá a nemůže ji dál držet na studiích. Bob nechává její matce – kdysi jistě byla velmi krásná - v obálce 50 000 ariarů. Asi si myslí, že za ním černoška půjde a bude s ním žít, kdo ví…
Celý den hustě prší. Je období dešťů.
K večeru útočí hejna komárů. Tisíce malých potvůrek štípu, koušou, vysávají. A to je teprve pět hodin odpoledne… Co bude večer? Bydlí se v primitivních podmínkách na okraji deštného pralesa.
Bob šílí. Hlavu má v dlaních, sedí na kraji postele a pláče.
„Hlavně mě nezavírej do té sítě,“ říká plačtivě. „Kdybych to byl tušil…Je mi úplně zle, je to pekelný, nemám vysvobození…co budu dělat? Smrdím. Jsem shnilotina…“ Koupelna má místo střechy vlnitý plech. Bob brečí v koupelně a svíjí se v nepochopitelných křečích. Christian a Céline tiše leží v objetí. Basiddin pozoruje oblohu a kouří.
Slunce zapadá mezi palmami a z pralesa se ozývají podivné zvuky: vrzání, štěbetání, kvákání, pištění, crdlikání a vřískání, krákání a ťukání – obrovský symfonický orchestr. Květy obřích šarlatových ibišků se zvolna zavírají, tak jako další hezký africký večer. Obzor je žluto fialový. Malá loďka tiše klouže po hladině.
Den třetí
Cyklón na St. Marie
1
„Člověk musí mnoho vytrpět, než nakonec všechno prohraje,“ řekla mu Céline, když spolu toho dne obědvali v útulné hospůdce v přístavu.
„Cítíš taky tu bídu kolem sebe?“ řekl Basiddin a vložil do úst další sousto ryby. „Jak jsme dopoledne procházeli krajinou, lidé posedávali na holé zemi a já poprvé uviděl rýžová pole na vlastní oči,“ pronesl s vážnou tváří a pak se trochu na ni usmál.
„Uvědomuješ si, že jsme projížděli nejchudší oblastí ostrova?“
„Bylo to jak živé obrazy: Děti mezi odpadky. Africké ženy perou prádlo v potoce. Muži nesou těžký náklad na hlavě. Africké ženy sklízejí na poli rýži. Černé děti se koupou, cákají a povykují v místním rybníce. Posedávající Afričané ve stínu štíhlonohé palmy.“
„Mluvíš jako kniha,“ zasmála se a koutkem oka pozorovala černého ptáka se žlutýma nohama, jak obratně usedá na větev stromu.
„Já nevím, “ zatvářil se nechápavě, ale bylo vidět, jak ho to potěšilo, „víš, zdá se mi, že ti lidé tady jsou mnohem šťastnější než u nás, nemyslíš?“
„Tady si poprvé naplno uvědomuji, jaký význam má slovo domov,“ řekl Basiddin a zvedl hlavu k obloze, aby mohl lépe pozorovat vrtulové letadlo, které pravidelně létalo na ostrov Sainte Marie.
Christian fotil černochy v přecpaném veřejném autobuse. Projížděli právě kolem textilní továrny, kde se zpracovává bavlna. Na malém letišti nastoupili do letadla.
„Máme před sebou padesát pět minut letu nad deštnými pralesy madagaskarské divočiny. Napravo vidíte Indický oceán a malé ostrůvky roztroušené podél ostrova, jako atoly Malediv,“ pronesl kapitán, když je krátce přivítal na palubě malého letadla.
„Letíme těsně nad hladinou moře. Nemáš strach?“ zeptal se s obavou v hlase Christian a pozoroval Boba, jak křečovitě svírá opěrky sedadla.
Právě přistáli. Basiddin cítí bodavou bolest v uších. Vlhký teplý vzduch, všude zelené kokosové palmy, tlustolisté banánovníky a chýše s posedávajícími černochy.
Ostrov je jak obrovská botanická zahrada. Brodí se džunglí. Každý krok znamená jisté nebezpečí.
Viděli obrovské ještěrky i různobarevné hady. Nikdo neví, jestli nejsou jedovatí. Báli se toho opuštěného zvířete. Šlo se projít k potůčku a pak odběhlo do houštiny. Obdivují se obrovským barevným květům, dotýkají se listů neobvyklých tvarů. Bob nás napomíná, že by rostliny mohly být jedovaté, ať si dáme větší pozor. Plazí se tady rostliny, které dosud nikdy neviděli. Před nimi se konečně objevují chýše z bambusu a ze dřeva, jako by se dostali z divočiny do ráje. Kmeny kokosových palem se různě naklánějí nad třpytivou hladinou Indického oceánu. Bob hltavě pije vodu, která ještě zbyla v láhvi. Cítí závrať a úlevu zároveň. Bob zahlédl velkou zelenou ještěrku se světlomodrým ocáskem, jež měla na hřbetu šest oranžových puntíků. A ty oči… Vykřikl a běžel za ní jako malé dítě, které je fascinované nezjimým zvířátkem. Kokosy žloutnou a slunce neuvěřitelně pálí.
Na prašné cestě z červené hlíny narážejí na domorodce, kteří sedí u cesty a zdvořile volají: „Bon žúúúr!!!“ Do řeči se s nimi dávají dva černoši. Oba jsou špinaví, otrhaní a vyhlížejí jako přiopilí bezdomovci z nádražní haly. Tvrdí, že znají cestu džunglí a že na pár ariarů je přivedou k chameleonům, kteří tady žijí volně v přírodě. Příliš se jim to nezdá, ale Christian souhlasí a tak všichni dostávají do pravé ruky kus dřevěného klacku a do levé ruky si berou list banánovníku, aby prý nedostali úžeh. Kráčíme pomalu po vyšlapané stezce podél zurčících vodopádů, potůčků, rýžových políček a každým krokem očekávají černého hada se žlutým bříškem na cestičce. Průvodci jdou opatrně, ale sebejistě. První, který se představil jako Maurice, jim klestí cestu zarostlým terénem velkou ostrou mačetou. Za ním kráčí trochu nejistě tři „barbaři“ a pak vzadu je jistí vysoký hubený domorodec s upoceným tělem, žlutou igelitovou taškou, jejíž obsah je jediným jeho majetkem. Májí trochu obavy z toho, aby je nezavedli hlouběji do džungle, nezabili je a neokradli. Vedro je k nepřečkání a nesnesení.
Po nekonečném pochodu džunglí se dostáváají k oceánu, kde nasedají na motorovou loď a vyrážejí na druhý cíp ostrova St. Marie. Po hodině plavby se vyloďují v čarokrásné zátoce s úžasně bílým jemným pískem. Opuštěná panenská příroda, nikde ani živáčka. Vydávají se na průzkum po okolí a s nimi jde jen místní pes Dodo. Dodo vypadá jako malý vlčák. Má nekonečně černou hebkou srst, neskutečně bílé ostré zuby, malé roztomilé tlapky a výrazné žluté oči. Kráčí s nimi po pobřeží tak, jako kdyby k jim odjakživa patřil. Bobo mu hází klacky a Dodo radostně běhá a skáče. Christian a Céline se potápějí v průzračné vodě, která se třpytí v poledním slunci. Doráží až k deltě podivné říčky a z dálky je slyšet kokrhání kohouta. Cesta dál je neprůchodná. Mají strach z krokodýlů a tak se vrací zpět k lodi.
Domorodci právě obědvají. Jsou přizváni ke stolu. Dostávají pivo a právě ulovenou rybu. S radostí přijímají a dostává se jim nevídané hostiny: grilovaná ryba s červenou hlavou na exotickém koření, tmavá celozrnná rýže a plátky smažených brambor, strouhaná zelenina různých barev a tvarů, nakládané plátky rajčat. Všechno to zapíjejí bílým vínem a vodou. Na závěr přichází karamelový moučník a silná černá káva.
Po obědě si Céline lehá na břeh oceánu do bílého písku a nechává se laskat slunečními paprsky. Ostatní dovádějí v moři s Dodem. Za pár minut sedí ve člunu a plaví se dál o pobřeží, kde je možno pozorovat obrovská hejna velkých tropických ryb a nepřeberné množství pestrobarevných korálů. Potápí se podél pobřeží.
2
K večeru domorodec zavírá dřevěná dvířka a bosýma nohama prohrabuje cestičku plnou bílých korálů. Čtyři bílí ptáci letí pod černými hrozivě vypadajícími mraky a s námahou usedají do větví vysoké palmy. Zvedá se vítr a postupně sílí. Ten černý mrak se objevuje z ničeho nic a rozvine se do hrozivé podoby. Tlustolisté palmy se klátí v prudkém větru. Blíží se bouře. Moře se vzdouvá a šílí. Šumění větru se mění v burácivě ohlušující řev. Provazy deště bičují horkem zmučenou přírodu. Smrtelně temná obloha vyvolává stav nepokoje a úzkosti. Žena v pestrobarevných šatech v náruči s dvouletým chlapcem v panice utíká do budovy školy a nesrozumitelně gestikuluje na ostatní. Škola je jediná zbudovaná z betonu, jediné útočiště. Ostatní chýše jsou jen z bambusu, dřeva a seschlých listů palem a vichr je během několika okamžiků rozmetá napadrť. Žádné varování není možné, protože lidé tady nemají ani rozhlas ani televizi.
Není kam se schovat. Listy banánovníku se divoce komíhají ve větru, není slyšet vlastního slova. Právě usedají k večeři. Céline křičí na Christiana něco nesrozumitelného a zprudka gestikuluje. Oba nechápavě pozorují Boba, jak vstává od stolu, běží ke kostelu a neohrabaně se snaží vylézt na zídku kostela a mizí za křovím. Seschlý vrásčitý domorodý muž ve světle modrých plátěných kalhotách s marně zápasí o svůj život s přírodními živly. Obloha je teď už celá černá. Stromy se lámou jako sirky. Vzduchem létají poplašení ptáci a kusy různých věcí. Basiddin bere do náruče kňučícího Doda a rychlými kroky s velkým úsilím postupuje ke škole. Po čele mu stéká studený pot. Bílou košili má celou promočenou a potrhanou, hnědé semišové mokasíny jsou plné vody. Kapky deště ho bičují do tváře. Upadne a plazí se mazlavým blátem. Má pocit hrůzy a strachu. Není vidět na krok. Bouře nabírá na síle. Ještě kousek…
Cyklón udeřil ničivou silou na ostrov Madagaskar. Úřady oznámily, že počet obětí stoupl už na dvě stě šedesát, další stovky lidí se pohřešují. Vládní Centrum krizových situací konstatovalo, že cyklón připravil o střechu nad hlavou 147 tisíc obyvatel. Živel, který na ostrov přinesl přívalové deště a silný vítr, který se pohybuje rychlostí až 230 kilometrů v hodině, začal Madagaskařany trápit už 13. ledna. Agentura Reuters upozorňuje, že odhadnout celkové škody není možné: Úřadům se zatím podařilo zmapovat situaci na 85 procentech zasaženého území. Hledání obětí stěžuje i hornatý terén. Zejména východ Madagaskaru je nyní prakticky odříznutý od okolí.
Duben 2009
25. dubna 2009
Tanky na náměstích
Úryvek z knihy Wu-Li Tanky na náměstích, kterou vydal pod pseudonymem (respektive ve fiktivním spoluatorství s ním) Nebeský klid
Kapitola 17 - Dvě větné variace
Dobrovolná svoboda
Chceš-li dobře vládnout lidu,
nesmí Tě smtr vyvést z klidu.
Chceš-li dobře vládnout světu,
opakuj jen jednu větu.
Always Coca-Cola
Kolik minut (s)potřebuje věta na cestu kolem světa?
Kapitola 34 - Krátké feministické útvary (vhodné k citování pozn. aut.)
Žena nikdy nespí. Pravdivost tohoto tvrzení s věkem mírně klesá.
Muž spí vždy. Podle žen pravdivost tohoto tvrzení s věkem stoupá. Podle mužů ženy nedokáží pochopit, jak hluboce se muž umí zahloubat do myšlenek a jak je to pro jeho život důležité.
Kapitola 17 - Dvě větné variace
Dobrovolná svoboda
Chceš-li dobře vládnout lidu,
nesmí Tě smtr vyvést z klidu.
Chceš-li dobře vládnout světu,
opakuj jen jednu větu.
Always Coca-Cola
Kolik minut (s)potřebuje věta na cestu kolem světa?
Kapitola 34 - Krátké feministické útvary (vhodné k citování pozn. aut.)
Žena nikdy nespí. Pravdivost tohoto tvrzení s věkem mírně klesá.
Muž spí vždy. Podle žen pravdivost tohoto tvrzení s věkem stoupá. Podle mužů ženy nedokáží pochopit, jak hluboce se muž umí zahloubat do myšlenek a jak je to pro jeho život důležité.
15. března 2009
Ulrike
V neděli jsem zajela do Velké Černoce. Pozorovala jsem ho, jak tam zmateně pobíhá, měří něco v blátě. O dva dny později přišel první dopis.
Párkrát ho zahlédli v okolí jejího domu a další růžová obálka se ve schránce objevila krátce na to. Stačilo několik malých korektur a barva její pleti se alespoň o dva odstíny přiblížila bílé. Přemýšlím, jestli víc zabralo to o tom navštěvování jejich společných míst, nebo ty pomatené věty o psychologii a fluidech. Ta hra mě začíná bavit, asi mu pošlu i nějaké odpovědi, bůhví, k čemu se nechá vyprovokovat.
Sehnala jsem si další mobil a už jí můžu posílat i SMSky a online sledovat, její vyděšený výraz, třes, podlomení kolen i blednutí. Po zkoušce z fyziky jsem jí zkusila poslat zprávu, že ho přehlédla, zatímco k němu stačí posílat fámy různými nepřímými kanály. Nejsnáze využitelný k přenosu neověřených informací se zdá být Petr a pracuju na dalších. „Jsme si souzeni.“, che, takový med by v tomhle tisíciletí snad nevymyslel ani opravdový psychopat.
Ne všechno se daří, jak jsem si představovala, pořád si s tím svým rozumí a pokus nechat ho svést se nepovedl. Myslím, že občasné podráždění žárlivosti podezřelou SMSkou, nebo obviněním do mailu není nikdy na škodu.
Je to tady, ona otěhotněla. Pipka! Jak si Ti dva můžou věřit pod návalem anonymních upozorňování na své postranní záměry a bokovky? Sice je na ní vidět, jak ji pár takových sdělení srazí na zem, ale on jí snad doma dává nějaký fet, protože další den přijde jako vyměněná a abych ji začala ničit nanovo. Budu muset popíchnout pana odkopnutého k nějaké scéně nebo akci.
Obálka s penězi v tom jejím úžasňákovi zanechala otisk, tři dny by se v ní krve nedořezal a myslím, že ani víkend nebyl nejrůžovější. Těch pár informací, které jsou docela veřejné, stačí zaobalit do cáknutě bláznivé formy a nevídaný nátlak je na světě. Ještě pár takových tref a rozchod je na cestě. Nedivila bych se, kdyby z toho stresu měla rizikové těhotenství.
Chvíli mě asi podezírala, ale finta s fámou o hospitalizaci odkopnutého na psychiatrické klinice v kombinaci s třítýdenní odmlkou a povedeným dopisem mi ji nakonec vehnala zpátky do náruče, dokonce se mi svěřila i s těmi anonymními zprávami a penězi v obálce. Vydařený týden.
Dobře, dobře, dobře. Šach mat, začalo mi jich být všech tří líto a nerada bych skončila v pekle. Nejdřív ten nesmyslný dopis o tom, že odkopnutý zabil úžasňáka a pak ještě několik dalších maskovacích kroků a všechno je v pořádku. Tahle hra skončila.
Párkrát ho zahlédli v okolí jejího domu a další růžová obálka se ve schránce objevila krátce na to. Stačilo několik malých korektur a barva její pleti se alespoň o dva odstíny přiblížila bílé. Přemýšlím, jestli víc zabralo to o tom navštěvování jejich společných míst, nebo ty pomatené věty o psychologii a fluidech. Ta hra mě začíná bavit, asi mu pošlu i nějaké odpovědi, bůhví, k čemu se nechá vyprovokovat.
Sehnala jsem si další mobil a už jí můžu posílat i SMSky a online sledovat, její vyděšený výraz, třes, podlomení kolen i blednutí. Po zkoušce z fyziky jsem jí zkusila poslat zprávu, že ho přehlédla, zatímco k němu stačí posílat fámy různými nepřímými kanály. Nejsnáze využitelný k přenosu neověřených informací se zdá být Petr a pracuju na dalších. „Jsme si souzeni.“, che, takový med by v tomhle tisíciletí snad nevymyslel ani opravdový psychopat.
Ne všechno se daří, jak jsem si představovala, pořád si s tím svým rozumí a pokus nechat ho svést se nepovedl. Myslím, že občasné podráždění žárlivosti podezřelou SMSkou, nebo obviněním do mailu není nikdy na škodu.
Je to tady, ona otěhotněla. Pipka! Jak si Ti dva můžou věřit pod návalem anonymních upozorňování na své postranní záměry a bokovky? Sice je na ní vidět, jak ji pár takových sdělení srazí na zem, ale on jí snad doma dává nějaký fet, protože další den přijde jako vyměněná a abych ji začala ničit nanovo. Budu muset popíchnout pana odkopnutého k nějaké scéně nebo akci.
Obálka s penězi v tom jejím úžasňákovi zanechala otisk, tři dny by se v ní krve nedořezal a myslím, že ani víkend nebyl nejrůžovější. Těch pár informací, které jsou docela veřejné, stačí zaobalit do cáknutě bláznivé formy a nevídaný nátlak je na světě. Ještě pár takových tref a rozchod je na cestě. Nedivila bych se, kdyby z toho stresu měla rizikové těhotenství.
Chvíli mě asi podezírala, ale finta s fámou o hospitalizaci odkopnutého na psychiatrické klinice v kombinaci s třítýdenní odmlkou a povedeným dopisem mi ji nakonec vehnala zpátky do náruče, dokonce se mi svěřila i s těmi anonymními zprávami a penězi v obálce. Vydařený týden.
Dobře, dobře, dobře. Šach mat, začalo mi jich být všech tří líto a nerada bych skončila v pekle. Nejdřív ten nesmyslný dopis o tom, že odkopnutý zabil úžasňáka a pak ještě několik dalších maskovacích kroků a všechno je v pořádku. Tahle hra skončila.
Sindibad nosic – pseudobasen
Po světě tu zvěst kdosi šířil,
že v Bagdádu za chalífy času,
žil muž, co za jiné místo vlasů,
na hlavě břemeno těžké nosil.
Ten den se na lavici usadil,
a vnímal jen hudbu, hlasy ptáků,
co píseň švitořili ze zobáků,
své tíze v té chvíli ulevil.
V tom jemná vůně zlákala ho,
že přistoupil blíže k zahradám,
kde příšel na kloub záhádám
a rajská potěšení vítala ho.
„Oh, pane můj, můj Stvořiteli,
Tobě já zpívám a ptám se Tě.
Proč já tak chudý jsem na světě,
a ne ten, který si přepych zvolí?
Oh, pane můj, můj Živiteli,
odpust mi vinu, hříchy moje.
Proč nemám já v žití pokoje,
jen hlad a dřina mým krokům velí?“
Když s písní či nářkem hotov byl
přec vrátil se zpět pro břímě čekající,
za sebou kroky doznívající,
kdosi ho za ruku uchopil.
Pěkná tvář, šaty zdobené,
úsměvem služebník překvapil,
tak Sindibád se osmělil
mezi zdi krásné a hosty vznešené.
Ten okamžik mu navždy osud změnil,
však co bylo dál, to nepovím,
neb Šehrezády snů se nedovím,
soumrakem příběh se dnes již naplnil...
že v Bagdádu za chalífy času,
žil muž, co za jiné místo vlasů,
na hlavě břemeno těžké nosil.
Ten den se na lavici usadil,
a vnímal jen hudbu, hlasy ptáků,
co píseň švitořili ze zobáků,
své tíze v té chvíli ulevil.
V tom jemná vůně zlákala ho,
že přistoupil blíže k zahradám,
kde příšel na kloub záhádám
a rajská potěšení vítala ho.
„Oh, pane můj, můj Stvořiteli,
Tobě já zpívám a ptám se Tě.
Proč já tak chudý jsem na světě,
a ne ten, který si přepych zvolí?
Oh, pane můj, můj Živiteli,
odpust mi vinu, hříchy moje.
Proč nemám já v žití pokoje,
jen hlad a dřina mým krokům velí?“
Když s písní či nářkem hotov byl
přec vrátil se zpět pro břímě čekající,
za sebou kroky doznívající,
kdosi ho za ruku uchopil.
Pěkná tvář, šaty zdobené,
úsměvem služebník překvapil,
tak Sindibád se osmělil
mezi zdi krásné a hosty vznešené.
Ten okamžik mu navždy osud změnil,
však co bylo dál, to nepovím,
neb Šehrezády snů se nedovím,
soumrakem příběh se dnes již naplnil...
Ukázka úkolu na 3. blok
Úkol na III. blok (při vkládání příspěvku do popisku pro příspěvek vpravo dole napiš "Úkol na III. blok" a je to).
P.
P.
13. března 2009
Sindibádova cesta
// Za oponou
Sindibád: Na umění! Víno! Ženy. Přátelé pozdvihněme číše na počest našich bohatých otců a pojďme k ruletě.
Vypravěč: Otcovo dědictví brzy rozházel a vydal se za poslední peníze na plavbu do nové země.
...
// Úvod z Dvořákovy Novosvětské (pokud možno v moderním aranžmá)
...
// Syndibád, Radovan; Exotické dekorace, zpěv papoušků
Sindibád: Tenhle ostrov nám seslal do cesty snad samotný bůh. Pochválena buď jeho dobrota. Tolik hojnosti a uchvacující příroda - palmy obsypané kokosy a banány, nespočet druhů exotických ptáků - já pomalu nevěřím svým očím.
Radovan: Moc se neraduj, Sindibáde, dokud nejsme v bezpečí se zásobami na lodi, je Tvá euforie předčasná.
S: Čeho se bojíš, celý ostrov a nikde ani živáčka.
R: Opatrnosti nikdy...
[je přerušen křikem z lodi]
Kapitán: Všichni na palubu, není to ostrov, ale ohromná velryba, která na pár let usnula na hladině a my ji probudili.
R: No vidíš a teď zůstaneme na otevřeném moři.
S: Poběž!
R: Vidíš, že to nemůžeme stihnout, už zvedají kotvu.
S: Kdybys neláteřil, už jsme mohli být v půlce cesty.
R: A jsou pryč.
S: To zvíře se určitě
[počne se kymácet ve vzduchu]
R: uklidníííííííííí
[oba padají ze scény]
...
// Sindibád ve vodě popadne jakési dřevo a při splývání odpočívá
S: Ó bože všemohoucí, děkuji Ti za toto vědro.
...
// Obyvatelé přístavu, velitel stráží maharádžy Chamara 12. Jusef, jeho ochranka, Sindibád s vědrem vyvržený mořem na pláž
Velitel: Občané, pohleďte, jak velekněz předpověděl, přineslo nám moře našeho zachránce s vědrem.
Obyvatelé: Sláva, vivat, buď pochválen Bůh i náš Velekněz.
S: Áćh, kde to asi jsem. Ú, to mě bolí záda. Ach bože, dobří lidé.
V: Buďte vítán náš zachránče.
S: Zachránče? Jak to myslíte, ctihodný pane?
V: Oslovujte mne prosím Jusefe, náš zachránče.
S: Nechte toho s tím zachráncem, Jusefe.
V: Ale velekněz říkal, abychom Vám prokazovali nejpokornější úctu, náš zachránče.
S: Uf. Velekněz, nevelekněz a v čem jsem Vás zachránil?
V: Občané, on neví?
Občané: Ách.
V: Pane, Vy nám pomůžete zjistit, proč v Maharádžových sýpkách ubývají zásoby mnohem rychleji než minulé roky.
...
// Maharádža Chamar, Sindibád, břišní tanečnice. Oba muži sedí v polštářích
Maharádža Chamar: Sindibáde, příteli náš. Našeho nejvyššího velitele jsi usvědčil z opakovaných krádeží, z našich sýpek vyhnal krysy, nás i naše syny jsi naučil cizím jazykům a vytříbil náš vkus i naši chuť. Jak bychom se Ti náš lid mohl odvděčit za sedm let tvých věrných služeb.
S: Politika je uměním možného, jak jednou řekne O. Bissmark. Vaše pokladna je prázdná a rodině dlužíte tolik, že by si mohla koupit celý palác i s armádou a ještě by jim zbylo. Přál bych si stát se ministrem financí a dát věci do pořádku.
M: Moudrá jsou Tvá slova, buď tedy naším ministrem, co to vlastně je?
S: Můj maharádžo, země potřebuje odborníky, kteří uvedou věci v řád.
M: Příteli, ale vždyť řád udržuje bůh.
S: Jak bych Ti to vysvětlil. Představ si, že existují země, jejichž občané mají doma takový luxus jako Vy ve Vašem paláci a do práce chodí jen na 8 hodin, 5 dní v týdnu, ba dokonce mají ještě v roce i 25 dní placené volno.
M: No, to je krásné, ale podívej se z okna. Většina poddaných hraje kriket a ostatní se různě poflakují. Chceš je všechny nutit pracovat?
S: Ne, jen ty mezi 18 a 70 lety, ostatní můžou v lelkování vesele pokračovat.
M: Stráže! Zavolejte mi , Velekněze.
V: Vaše veličenstvo.
M: Veleknězi, myslíš, že je dobrý nápad, aby se Sindibád stal naším ministrem financí.
S: Z personálních důvodů asi zároveň i premiérem.
V: O tom proroctví nic neříkalo.
M: Veleknězi! S jedním proroctvím na 7 let budeš sotva dlouho veleknězem.
V: Pane náš, omlouvám se, nerozuměl jsem správně Vaší otázce. Co je to přesně ten ministr?
M: Postará se lidem o práci, splatí naše dluhy a poddaní budou bydlet v palácích a mít placené volno.
S: A zdravotní péči a sociální dávky a školy
V: V předpovědi sice zdravotnictví nebylo, ale jinak to s ním sedí do puntíku. Tedy do mého včerejšího nového vidění, abych byl přesný.
M: Takové předpovědi se mi líbí. Běž a žij.
V: Můj pane. [odchází]
M: Tak vidíš příteli, nakonec budeš tím svým ministrem.
Vypravěč šeptem: A premiérem. A pravděpodobně i předsedou nejsilnější parlamentní strany a možná navrhovatelem ústavy.
S: Děkuji Vám, můj pane.
...
// Hlava konstituční monarchie maharádža Chamar, prezident a vůdce lidu, Sindibád
S: Říkám to naposledy veličenstvo, státní pokladna se nemůže dovolit takové výdaje na zábavu Vašeho dvora. Doporučuji Vám Váš palác vyměnit za nějaký dostupnější a snížit mnižství služebnictva na počet nezbytně nutný, tedy alespoň na třetinu.
M: Ta Tvá demokracie se mi přestává líbit.
S: Mnozí monarchové zemřeli na popravištích a bojištích. Vás chrání armáda a dostáváte od lidu peníze na svou existenci, slovutný maharadžo. Vaše situace je velmi příznivá.
M: Příznivou situaci si představuji jinak, ale budiž. Jak jsme na tom se splácením dluhů?
S: Abychom vybudovali potřebnou infrastrukturu, byli jsme postaveni před rozhodnutí, zda jít cestou utahování opasků nebo investic do infrastrujtury, snažíme se hledat optimální míru vyváženosti mezi těmito dvěma extrémy, veliřenstvo.
M: A jak jsme na tom se splácením dluhů.
S: Dluhy jsme diverzifikovali, snížili jsme o 70% krátkodobé závazky, o 30% střednědobé a současné cash flow, směnný kurz měny a další makroekonomické ukazatele jsou velmi příznivé.
M: To znamená, že už dlužíme mnohem méně?
S: Naše závazky jsou teď diverzifiko...
M: Stráže! Odveďte ho.
S: Musím Vás upozornit, veličenstvo, že vrchnim velitelem jsem já, jako prezident a premiér v jedné osobě. Stráže, doprovoďte prosím maharadžu do jeho komnaty.
M: Vězeň ve vlastním paláci.
...
// Soudní síň, Chamar, nejvyšší soudce Sindibád, novináři
S: Tímto od procesu odebrání šlechtického titulu za vlastizradu přistoupím k projednávání tělesného trestu. Obžalovaný, chcete říci něco na svou obhajobu?
M: Nemám, co bych dodával. Celý proces je politicky vykonstruovaný, jsem nevinen.
S: O Vaší vině rozhodne tento soud.
M: Ne, rozhodnete Vy, příteli.
S: Přátelství? Jak jsem mohl být tak naivní. Odsuzuji Vás tímto k vyhoštění ze země na ostrov Echne.
...
// Závěrečná opona v doprovodu internacionály, nebo jiné ideologické písně
Sindibád: Na umění! Víno! Ženy. Přátelé pozdvihněme číše na počest našich bohatých otců a pojďme k ruletě.
Vypravěč: Otcovo dědictví brzy rozházel a vydal se za poslední peníze na plavbu do nové země.
...
// Úvod z Dvořákovy Novosvětské (pokud možno v moderním aranžmá)
...
// Syndibád, Radovan; Exotické dekorace, zpěv papoušků
Sindibád: Tenhle ostrov nám seslal do cesty snad samotný bůh. Pochválena buď jeho dobrota. Tolik hojnosti a uchvacující příroda - palmy obsypané kokosy a banány, nespočet druhů exotických ptáků - já pomalu nevěřím svým očím.
Radovan: Moc se neraduj, Sindibáde, dokud nejsme v bezpečí se zásobami na lodi, je Tvá euforie předčasná.
S: Čeho se bojíš, celý ostrov a nikde ani živáčka.
R: Opatrnosti nikdy...
[je přerušen křikem z lodi]
Kapitán: Všichni na palubu, není to ostrov, ale ohromná velryba, která na pár let usnula na hladině a my ji probudili.
R: No vidíš a teď zůstaneme na otevřeném moři.
S: Poběž!
R: Vidíš, že to nemůžeme stihnout, už zvedají kotvu.
S: Kdybys neláteřil, už jsme mohli být v půlce cesty.
R: A jsou pryč.
S: To zvíře se určitě
[počne se kymácet ve vzduchu]
R: uklidníííííííííí
[oba padají ze scény]
...
// Sindibád ve vodě popadne jakési dřevo a při splývání odpočívá
S: Ó bože všemohoucí, děkuji Ti za toto vědro.
...
// Obyvatelé přístavu, velitel stráží maharádžy Chamara 12. Jusef, jeho ochranka, Sindibád s vědrem vyvržený mořem na pláž
Velitel: Občané, pohleďte, jak velekněz předpověděl, přineslo nám moře našeho zachránce s vědrem.
Obyvatelé: Sláva, vivat, buď pochválen Bůh i náš Velekněz.
S: Áćh, kde to asi jsem. Ú, to mě bolí záda. Ach bože, dobří lidé.
V: Buďte vítán náš zachránče.
S: Zachránče? Jak to myslíte, ctihodný pane?
V: Oslovujte mne prosím Jusefe, náš zachránče.
S: Nechte toho s tím zachráncem, Jusefe.
V: Ale velekněz říkal, abychom Vám prokazovali nejpokornější úctu, náš zachránče.
S: Uf. Velekněz, nevelekněz a v čem jsem Vás zachránil?
V: Občané, on neví?
Občané: Ách.
V: Pane, Vy nám pomůžete zjistit, proč v Maharádžových sýpkách ubývají zásoby mnohem rychleji než minulé roky.
...
// Maharádža Chamar, Sindibád, břišní tanečnice. Oba muži sedí v polštářích
Maharádža Chamar: Sindibáde, příteli náš. Našeho nejvyššího velitele jsi usvědčil z opakovaných krádeží, z našich sýpek vyhnal krysy, nás i naše syny jsi naučil cizím jazykům a vytříbil náš vkus i naši chuť. Jak bychom se Ti náš lid mohl odvděčit za sedm let tvých věrných služeb.
S: Politika je uměním možného, jak jednou řekne O. Bissmark. Vaše pokladna je prázdná a rodině dlužíte tolik, že by si mohla koupit celý palác i s armádou a ještě by jim zbylo. Přál bych si stát se ministrem financí a dát věci do pořádku.
M: Moudrá jsou Tvá slova, buď tedy naším ministrem, co to vlastně je?
S: Můj maharádžo, země potřebuje odborníky, kteří uvedou věci v řád.
M: Příteli, ale vždyť řád udržuje bůh.
S: Jak bych Ti to vysvětlil. Představ si, že existují země, jejichž občané mají doma takový luxus jako Vy ve Vašem paláci a do práce chodí jen na 8 hodin, 5 dní v týdnu, ba dokonce mají ještě v roce i 25 dní placené volno.
M: No, to je krásné, ale podívej se z okna. Většina poddaných hraje kriket a ostatní se různě poflakují. Chceš je všechny nutit pracovat?
S: Ne, jen ty mezi 18 a 70 lety, ostatní můžou v lelkování vesele pokračovat.
M: Stráže! Zavolejte mi , Velekněze.
V: Vaše veličenstvo.
M: Veleknězi, myslíš, že je dobrý nápad, aby se Sindibád stal naším ministrem financí.
S: Z personálních důvodů asi zároveň i premiérem.
V: O tom proroctví nic neříkalo.
M: Veleknězi! S jedním proroctvím na 7 let budeš sotva dlouho veleknězem.
V: Pane náš, omlouvám se, nerozuměl jsem správně Vaší otázce. Co je to přesně ten ministr?
M: Postará se lidem o práci, splatí naše dluhy a poddaní budou bydlet v palácích a mít placené volno.
S: A zdravotní péči a sociální dávky a školy
V: V předpovědi sice zdravotnictví nebylo, ale jinak to s ním sedí do puntíku. Tedy do mého včerejšího nového vidění, abych byl přesný.
M: Takové předpovědi se mi líbí. Běž a žij.
V: Můj pane. [odchází]
M: Tak vidíš příteli, nakonec budeš tím svým ministrem.
Vypravěč šeptem: A premiérem. A pravděpodobně i předsedou nejsilnější parlamentní strany a možná navrhovatelem ústavy.
S: Děkuji Vám, můj pane.
...
// Hlava konstituční monarchie maharádža Chamar, prezident a vůdce lidu, Sindibád
S: Říkám to naposledy veličenstvo, státní pokladna se nemůže dovolit takové výdaje na zábavu Vašeho dvora. Doporučuji Vám Váš palác vyměnit za nějaký dostupnější a snížit mnižství služebnictva na počet nezbytně nutný, tedy alespoň na třetinu.
M: Ta Tvá demokracie se mi přestává líbit.
S: Mnozí monarchové zemřeli na popravištích a bojištích. Vás chrání armáda a dostáváte od lidu peníze na svou existenci, slovutný maharadžo. Vaše situace je velmi příznivá.
M: Příznivou situaci si představuji jinak, ale budiž. Jak jsme na tom se splácením dluhů?
S: Abychom vybudovali potřebnou infrastrukturu, byli jsme postaveni před rozhodnutí, zda jít cestou utahování opasků nebo investic do infrastrujtury, snažíme se hledat optimální míru vyváženosti mezi těmito dvěma extrémy, veliřenstvo.
M: A jak jsme na tom se splácením dluhů.
S: Dluhy jsme diverzifikovali, snížili jsme o 70% krátkodobé závazky, o 30% střednědobé a současné cash flow, směnný kurz měny a další makroekonomické ukazatele jsou velmi příznivé.
M: To znamená, že už dlužíme mnohem méně?
S: Naše závazky jsou teď diverzifiko...
M: Stráže! Odveďte ho.
S: Musím Vás upozornit, veličenstvo, že vrchnim velitelem jsem já, jako prezident a premiér v jedné osobě. Stráže, doprovoďte prosím maharadžu do jeho komnaty.
M: Vězeň ve vlastním paláci.
...
// Soudní síň, Chamar, nejvyšší soudce Sindibád, novináři
S: Tímto od procesu odebrání šlechtického titulu za vlastizradu přistoupím k projednávání tělesného trestu. Obžalovaný, chcete říci něco na svou obhajobu?
M: Nemám, co bych dodával. Celý proces je politicky vykonstruovaný, jsem nevinen.
S: O Vaší vině rozhodne tento soud.
M: Ne, rozhodnete Vy, příteli.
S: Přátelství? Jak jsem mohl být tak naivní. Odsuzuji Vás tímto k vyhoštění ze země na ostrov Echne.
...
// Závěrečná opona v doprovodu internacionály, nebo jiné ideologické písně
Sindibád poezie
Šahrazád,
Taješ ve své poslední noci, bez pomoci.
Tvá slova smyčcem, mé nitro basou.
Tvůj ex (Sindibád?),
ten v soutěži o kýč zvítězil.
To bůh mi milostivě tohle a díky bohu za tamto,
Tak dojemné!
Odkud se znáte, z mešity?
Oslnil Tě motlitbou a čistým srdcem?
Obracíš k němu své vzpomínky,
ohleduplně s Tebou na oplátku plakává.
Pane můj (Prá, co je právě mezi Vámi a větami)
přišla Vaše noc, možná jedna z posledních,
povím Vám v ní příběh,
psaný velkým písmem v malých odstavcích,
prázdno v místech mezi nimi představuje Váš svět,
Vaše posvátné veličenstvo zná mých pár vět,
vím, pořád umí lidé závidět,
vyprávět, (Vy) právě, Vy(Prá)vět.
Taješ ve své poslední noci, bez pomoci.
Tvá slova smyčcem, mé nitro basou.
Tvůj ex (Sindibád?),
ten v soutěži o kýč zvítězil.
To bůh mi milostivě tohle a díky bohu za tamto,
Tak dojemné!
Odkud se znáte, z mešity?
Oslnil Tě motlitbou a čistým srdcem?
Obracíš k němu své vzpomínky,
ohleduplně s Tebou na oplátku plakává.
Pane můj (Prá, co je právě mezi Vámi a větami)
přišla Vaše noc, možná jedna z posledních,
povím Vám v ní příběh,
psaný velkým písmem v malých odstavcích,
prázdno v místech mezi nimi představuje Váš svět,
Vaše posvátné veličenstvo zná mých pár vět,
vím, pořád umí lidé závidět,
vyprávět, (Vy) právě, Vy(Prá)vět.
24. února 2009
Blízká
V blízké budoucnosti
lidstvo odjede na dovolenou
do jiného vesmíru
a v ulicích se budou akorát povalovat
tvoje časopisy s vyluštěnými křížovkami
Pak se spustí spravedlivý déšť
pravda se ukáže
v parku vyroste rajská zahrada
na silnici budeme laně pást
a řeku zbavíme mostů
Hlídám tě, hlídám
ostrůvku mezi dlaněmi
jsi moje opuštěné město
kterým procházím jen já
A doufám, že se v brzké době
lidstvo nevrátí
lidstvo odjede na dovolenou
do jiného vesmíru
a v ulicích se budou akorát povalovat
tvoje časopisy s vyluštěnými křížovkami
Pak se spustí spravedlivý déšť
pravda se ukáže
v parku vyroste rajská zahrada
na silnici budeme laně pást
a řeku zbavíme mostů
Hlídám tě, hlídám
ostrůvku mezi dlaněmi
jsi moje opuštěné město
kterým procházím jen já
A doufám, že se v brzké době
lidstvo nevrátí
Poslední soud
Bylo to ve chvíli, kdy světlo pohaslo natolik, že se tomu jeho oči musely bolestně přizpůsobit. Uvědomil si, že se nachází jinde, než tomu bývalo, že se možná změnilo víc než jen prostředí, a vůbec že vše kolem jakýmsi necitelným způsobem odpovídá na jeho vlastní bolest.
Čtyři šedé stěny se zakaleným otvorem pro okno tvořily místnost, kde seděl s lokty zabořenými do kolenou a s hlavou v dlaních.
Pravidelnost a řád stěn a obdélníkových otvorů ve stěnách v něm vzbuzovaly takový neosobní chlad, že jej neuměl připsat ničemu jinému než peklu, jelikož to muselo být - podle něj - místo bez veškerého života a oživení.
Sám v sobě se právě cítil jako uprostřed příboje, zachycený na skále, která se postupně a těžce z vln zvedá, a tím jeho bolest opadává.
Vlny bolesti však o sobě ještě dávaly znát a úleva byla pouhá vzdálenost mezi nimi. Věděl, že myšlenkami, které odpočítávají čas k dalšímu bolestnému poryvu, jen bolest posiluje, a rozhodl se zaměřit na něco jiného, i když tušil, že i tam se jeho bolest objeví.
Věděl, že se dveře po jeho pravici otevřou a on bude muset do nich vejít, stejně jako každý, kdo se v této místnosti kdy ocitl.
Matným oknem se do šedého prostoru místnosti prodralo několik smrtelně bledých provazců. Dosáhly k jeho nohám, čímž v jeho očích - a následně v jeho shrbeném těle - vyvolaly nepříjemné napětí. Otočil se a za zdí někdo zakřičel. Byl to dušený křik, možná jen jeden výdech, možná ten poslední.
Chtělo se mu vyzpovídat. A vše vysvětlit. Jako by měl umřít, pokud už neumřel, jelikož tohle místo mu rozhodně nepřišlo jako z tohoto - vlastně lidského - světa.
Vejde dovnitř a obklopí ho temné bytosti. Za nimi bude stát jedna sivá bytost a k ní jej nasměrují.
Já nevím, proč jsem takhle žil - začne se hájit. Na všechno přece není důvod a člověk často hledá důvody, jen aby se sám sobě zdál lepší. Ale já nic takového nehledám, takže jsem snad díky tomu skutečně lepší. A ani tehdy jsem nehledal nějaké důvody - ať ty rádoby-správné, nebo ty skutečné - prostě jsem nad tím nepřemýšlel, jednal jsem podle současné situace, vždyť podle čeho jiného jsem mohl jednat?, v životě je všechno tak nejisté, a kdybych ještě uvažoval, jestli to či ono má tak být nebo nemá, tím bych se přece jaksi povyšoval nad samotnou nejistou podstatu života, a tím bych si vlastně lhal a lhal bych i všeobecně, všem...
Chcete po mně, abych se omluvil? Tak dobrá, omluvím se, ale za co? Copak jsem si sám vybral svoje přání, svoje touhy? Vždyť ony ke mně samy přicházely a kdybych je byl býval zavrhoval - nezavrhoval bych tím i život sám? Copak se život nemá žít tak, aby se v člověku uskutečňovalo to, co v něm život nejvíc vyvolává? A i kdybych se za to omluvil, nepopřel bych tím celý svůj smysl? Nespáchal bych svou duševní sebevraždu? ...
Když se vlny bolesti zmírnily a zůstala jen mírně čeřená hladina, otevřely se dveře a zaznělo jeho jméno. Ulekl se (píchlo jej v žaludku), ale vstal, protože věděl, že se ty dveře otevřou, že půjde dovnitř a...
"Tak se podíváme, kde vás to bolí..." řekla postava v bílém.
Posadil se do křesla, zaklonil hlavu a otevřel ústa doširoka - tak, že by málem vypustil duši, kdyby to bylo možné.
Tahle návštěva u zubaře pro něj byla jako poslední soud.
Čtyři šedé stěny se zakaleným otvorem pro okno tvořily místnost, kde seděl s lokty zabořenými do kolenou a s hlavou v dlaních.
Pravidelnost a řád stěn a obdélníkových otvorů ve stěnách v něm vzbuzovaly takový neosobní chlad, že jej neuměl připsat ničemu jinému než peklu, jelikož to muselo být - podle něj - místo bez veškerého života a oživení.
Sám v sobě se právě cítil jako uprostřed příboje, zachycený na skále, která se postupně a těžce z vln zvedá, a tím jeho bolest opadává.
Vlny bolesti však o sobě ještě dávaly znát a úleva byla pouhá vzdálenost mezi nimi. Věděl, že myšlenkami, které odpočítávají čas k dalšímu bolestnému poryvu, jen bolest posiluje, a rozhodl se zaměřit na něco jiného, i když tušil, že i tam se jeho bolest objeví.
Věděl, že se dveře po jeho pravici otevřou a on bude muset do nich vejít, stejně jako každý, kdo se v této místnosti kdy ocitl.
Matným oknem se do šedého prostoru místnosti prodralo několik smrtelně bledých provazců. Dosáhly k jeho nohám, čímž v jeho očích - a následně v jeho shrbeném těle - vyvolaly nepříjemné napětí. Otočil se a za zdí někdo zakřičel. Byl to dušený křik, možná jen jeden výdech, možná ten poslední.
Chtělo se mu vyzpovídat. A vše vysvětlit. Jako by měl umřít, pokud už neumřel, jelikož tohle místo mu rozhodně nepřišlo jako z tohoto - vlastně lidského - světa.
Vejde dovnitř a obklopí ho temné bytosti. Za nimi bude stát jedna sivá bytost a k ní jej nasměrují.
Já nevím, proč jsem takhle žil - začne se hájit. Na všechno přece není důvod a člověk často hledá důvody, jen aby se sám sobě zdál lepší. Ale já nic takového nehledám, takže jsem snad díky tomu skutečně lepší. A ani tehdy jsem nehledal nějaké důvody - ať ty rádoby-správné, nebo ty skutečné - prostě jsem nad tím nepřemýšlel, jednal jsem podle současné situace, vždyť podle čeho jiného jsem mohl jednat?, v životě je všechno tak nejisté, a kdybych ještě uvažoval, jestli to či ono má tak být nebo nemá, tím bych se přece jaksi povyšoval nad samotnou nejistou podstatu života, a tím bych si vlastně lhal a lhal bych i všeobecně, všem...
Chcete po mně, abych se omluvil? Tak dobrá, omluvím se, ale za co? Copak jsem si sám vybral svoje přání, svoje touhy? Vždyť ony ke mně samy přicházely a kdybych je byl býval zavrhoval - nezavrhoval bych tím i život sám? Copak se život nemá žít tak, aby se v člověku uskutečňovalo to, co v něm život nejvíc vyvolává? A i kdybych se za to omluvil, nepopřel bych tím celý svůj smysl? Nespáchal bych svou duševní sebevraždu? ...
Když se vlny bolesti zmírnily a zůstala jen mírně čeřená hladina, otevřely se dveře a zaznělo jeho jméno. Ulekl se (píchlo jej v žaludku), ale vstal, protože věděl, že se ty dveře otevřou, že půjde dovnitř a...
"Tak se podíváme, kde vás to bolí..." řekla postava v bílém.
Posadil se do křesla, zaklonil hlavu a otevřel ústa doširoka - tak, že by málem vypustil duši, kdyby to bylo možné.
Tahle návštěva u zubaře pro něj byla jako poslední soud.
Každá zraňuje, poslední zlomí
Za pár dní se ozval znovu. „Co kdybychom zašli do fitness trochu si zasportovat? V centru je fitko se saunou. Sejdeme se zítra před osmou,“ oznámil bez kompromisů a ona věděla, že zažije zase něco „pavoučího“ a nezapomenutelného.
Byl překrásný večer. Na slunečních hodinách četla nápis: „Omnia vulnerant, ultima necat – Každá zraňuje, poslední zlomí.“
Přišel včas. Znovu elegantní a uhlazený. Nabídl jí rámě a již kráčeli bulvárem až do úzkých uliček města po starých dlažebních kostkách.
Švitořící turisté. Žebrající stařec bez končetiny. Luxusní obchody a nablýskané restaurace. Odbočili do průchodu a prošli dál dlouhou chodbou a pak po schodišti dolů do sklepních prostorů. Vyzvedli si žluté froté ručníky a kráčeli chodbou dál. V labyrintu chodeb se kupodivu vyznal a tak hádala, že tady není poprvé. - „Jéje, vana už je napuštěná a je plná pěny,“ přistoupila k vířivé vaně a zkusila, zda není příliš horká.
„Máš překrásný tělo,“ řekl. Horká lázeň a přítmí. Jeho něžné doteky a polibky. Pustili si bublinky a pěna z vany se začínala nepříjemně zvedat do výšky.
„Zastav to, zastav to!“ křičela pobaveně a smála se na celé kolo.
„Víš mám trochu problém,“ poznamenal„asi mě zavřou do vězení. Můj případ vyšetřují už sedm let.“
„A cos proved´?“ zarazila se.
„Ztratilo se 370 miliónů a já jako jednatel firmy za to nesu plnou zodpovědnost,“ odpověděl.
„To je blbý, trestní sazba je šest až dvanáct let nepodmíněně,“ povzdechla si a starostlivě se na něj zadívala.
„A třeba mě nezavřou...,“ poznamenal s nadějí v hlase.
Ani ji nepolíbil, ani se jí nedotkl. Něco se muselo stát. Prostory sauny byly malinké. Převlékárna s jednoduchou dřevěnou lavicí, úzké skříňky, dvojitá sprcha, odpočívárna s několika dřevěnými lehátky a parní lázeň. Pomalu se svlékla a vklouzla do sauny. Lehla si na prostřední schod a pod hlavu si dala dřevěný rošt. Zalila ji blaženost. Zvolna dýchala a začínala se potit. On se opozdil, možná jí prohledával kabelku, kterou si nechala v převlékárně se všemi doklady a osobními věcmi. Možná ještě telefonoval a něco řešil.
Vlezl si na ten nejvyšší schod a lehl si tak, aby na ni dobře viděl.
„Tak takhle trávíš pracovní dobu, jo?“ prohlásil pobaveně.
„Mám zákonný nárok na půl hodiny přestávky na oběd po odpracovaných čtyřech hodinách,“ uchichtla se.
„Mám teď dilema, jaký si mám koupit auto: Audi Q7, Porsche nebo Mercedes C řady? Poraď mi, prosím,“ zaškemral.
„Q7 je překrásný a praktický, Porsche bych vyloučila, protože je moc tvrdý a Mercedes sluší starším pánům. Takže Q7 černé, nebo stříbrné barvy,“ ona na to.
„A taky Ti chci koupit nové hodinky,“ prohlásil. „Jaké bys chtěla?“
„Třeba s malými diamanty. Drobounké, jen takové malinké diamantíky třeba od Cartiera.“
„Dobře, dostaneš hodinky.“
„Mám tě ráda,“ řekla.
„Koupím ti, co budeš chtít.“
„To vím, ale všechno nechci.“
„Už musím ven, je mi hrozný horko,“ prohlásil po pár minutách na nejvyšší schodě sauny. Pomalu si sedl a zhluboka dýchal. Byl zpocený a tvář měl zarudlou. A nakonec vstal a zamířil do sprchy. Bazén s ledovou vodou tam chyběl. Začal se sprchovat studenou vodu. Kapky vody na jeho mohutné svalnaté těle. Přistoupila k němu a lehce se ho dotkla. Něžně ji objal. Proudy ledové vody stékaly po jejich horkých rozvášněných tělech. Bylo úžasné, jak na vše zapomněl a věnoval se jenom jí.
Dlouho se pak neviděli. Z novin se dozvěděla, že se oběsil za tři dny po svém zatčení v cele číslo 589.
Byl překrásný večer. Na slunečních hodinách četla nápis: „Omnia vulnerant, ultima necat – Každá zraňuje, poslední zlomí.“
Přišel včas. Znovu elegantní a uhlazený. Nabídl jí rámě a již kráčeli bulvárem až do úzkých uliček města po starých dlažebních kostkách.
Švitořící turisté. Žebrající stařec bez končetiny. Luxusní obchody a nablýskané restaurace. Odbočili do průchodu a prošli dál dlouhou chodbou a pak po schodišti dolů do sklepních prostorů. Vyzvedli si žluté froté ručníky a kráčeli chodbou dál. V labyrintu chodeb se kupodivu vyznal a tak hádala, že tady není poprvé. - „Jéje, vana už je napuštěná a je plná pěny,“ přistoupila k vířivé vaně a zkusila, zda není příliš horká.
„Máš překrásný tělo,“ řekl. Horká lázeň a přítmí. Jeho něžné doteky a polibky. Pustili si bublinky a pěna z vany se začínala nepříjemně zvedat do výšky.
„Zastav to, zastav to!“ křičela pobaveně a smála se na celé kolo.
„Víš mám trochu problém,“ poznamenal„asi mě zavřou do vězení. Můj případ vyšetřují už sedm let.“
„A cos proved´?“ zarazila se.
„Ztratilo se 370 miliónů a já jako jednatel firmy za to nesu plnou zodpovědnost,“ odpověděl.
„To je blbý, trestní sazba je šest až dvanáct let nepodmíněně,“ povzdechla si a starostlivě se na něj zadívala.
„A třeba mě nezavřou...,“ poznamenal s nadějí v hlase.
Ani ji nepolíbil, ani se jí nedotkl. Něco se muselo stát. Prostory sauny byly malinké. Převlékárna s jednoduchou dřevěnou lavicí, úzké skříňky, dvojitá sprcha, odpočívárna s několika dřevěnými lehátky a parní lázeň. Pomalu se svlékla a vklouzla do sauny. Lehla si na prostřední schod a pod hlavu si dala dřevěný rošt. Zalila ji blaženost. Zvolna dýchala a začínala se potit. On se opozdil, možná jí prohledával kabelku, kterou si nechala v převlékárně se všemi doklady a osobními věcmi. Možná ještě telefonoval a něco řešil.
Vlezl si na ten nejvyšší schod a lehl si tak, aby na ni dobře viděl.
„Tak takhle trávíš pracovní dobu, jo?“ prohlásil pobaveně.
„Mám zákonný nárok na půl hodiny přestávky na oběd po odpracovaných čtyřech hodinách,“ uchichtla se.
„Mám teď dilema, jaký si mám koupit auto: Audi Q7, Porsche nebo Mercedes C řady? Poraď mi, prosím,“ zaškemral.
„Q7 je překrásný a praktický, Porsche bych vyloučila, protože je moc tvrdý a Mercedes sluší starším pánům. Takže Q7 černé, nebo stříbrné barvy,“ ona na to.
„A taky Ti chci koupit nové hodinky,“ prohlásil. „Jaké bys chtěla?“
„Třeba s malými diamanty. Drobounké, jen takové malinké diamantíky třeba od Cartiera.“
„Dobře, dostaneš hodinky.“
„Mám tě ráda,“ řekla.
„Koupím ti, co budeš chtít.“
„To vím, ale všechno nechci.“
„Už musím ven, je mi hrozný horko,“ prohlásil po pár minutách na nejvyšší schodě sauny. Pomalu si sedl a zhluboka dýchal. Byl zpocený a tvář měl zarudlou. A nakonec vstal a zamířil do sprchy. Bazén s ledovou vodou tam chyběl. Začal se sprchovat studenou vodu. Kapky vody na jeho mohutné svalnaté těle. Přistoupila k němu a lehce se ho dotkla. Něžně ji objal. Proudy ledové vody stékaly po jejich horkých rozvášněných tělech. Bylo úžasné, jak na vše zapomněl a věnoval se jenom jí.
Dlouho se pak neviděli. Z novin se dozvěděla, že se oběsil za tři dny po svém zatčení v cele číslo 589.
Nuda a technika
Nuda a technika
Alespoň to, díky stroji!
Rozhlédnu-li se kolem sebe, vidím jen ošumělou kancelář s šedými počítači, popsané šanony a tuny papíru, které nikoho nezajímají, kancelářské stoly, poličky s časopisy, novinami a knihami, které stejně nikdy nikdo nebude číst. Leží tady statistické ročenky, které ještě nikdo neotevřel a podivný koberec, který jako by tiše sténal nad kroky zbytečných lidí. Na stěnách mapy, rozhlas pro případ požáru a na stropě úsporné osvětlení. Chybí nám krása. Sedět tu každý den a plnit nesmyslné příkazy nadřízených je tak trochu deprimující. Tato každodenní realita se vám zaryje do mozku tak, že se celý rozplizne a zakrní - pro případnou činnost pak hledáte správný formulář na „vnitřní sdělení“ svých pocitů a marnosti.
„Nenávidím svou dobu,“ napsal před smrtí Saint-Exupéry. Marnost je vlastně něco neurčitého, co se vám plíživě zarývá do těla již při ranním vstávání, při pohledu do zrcadla, pří snídani, při cestě autobusem, metrem, při nákupu litrové vody, při procházce parkem a při pozdravu kolegy na rozlehlých chodbách anonymního úřadu. Když poodkrytou žaluzií proniká sluneční paprsek na klávesnici a rádio hraje banální populární skladbu již počtvrté během tohoto nekonečně dlouhého pracovního dne...
K přírodě se obracíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragédie páchnou kanceláří a krev, která v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.[1]
Těšit se, můj Bože. Ano, je potřeba se každý den na něco těšit. Touto zásadou je třeba se řídit a nepropadat depresím a pocitu marnosti. A hlavně – malovat si svou světlou budoucnost. Co takhle zaletět do Bruselu na čůrajícího chlapečka, nebo na Atomium, do Paříže – projít se romantickými uličkami slavných malířů a jiných bohémů, do Istanbulu na víkend – prohlédnout si mešity a nasát do sebe dávnou historii. Myslet na budoucnost. Změnit prostředí. Změnit myšlenky. Změnit klima. Změnit celý šedý nehezký život a podniknout něco nevšedně kouzelného. Třeba nazout si kolečkové brusle a vyrazit před dům, jít si zacvičit, do sauny, plavat ve studené vodě, zahloubat se do zažloutlé knihy z městské knihovny – procházet se loudavě mezi regály a snažit se nalézt tu nejpřitažlivější knihu na večerní siestu. Třeba postavit dům. Nemít někoho, kdo vám bude každodenně lhát.
Zase mi nikdo nepíše. Mít poštovní schránku nacpanou jen reklamními letáky a červenými složenkami – ty prohnané zarudlé bestie putující neúnavně každý měsíc na to správné místo tak jako lososi při cestě k ústí moře a zpět. Ježišmarjá! Možná tam příště bude pozvánka na bál, setkání spolužáků gymnázia po dvaceti letech, pozvání na ochutnávku chilských vín nebo vernisáž fotografií známé osobnosti. Ach jo, příště tam budou zase letáky a složenky, možná výzva od Policie České republiky s žádostí, abych se dostavila vysvětlit špatné parkování. Při myšlence na složenky náhle zazvonil telefon. „Ahoj, jak se máš, dáme dneska řeč? Jak to vypadá s tou prezentaci pro náš časopis. Budeme muset předělat ten slide o mediálních agenturách. Pošlu ti k tomu mejl a sejdeme se večer a pak to probereme, hezký den“, to byl on, co mě už několik dní vysává, slibuje mi peníze za spolupráci při PR prezentacích a pak se nějakým způsobem vymluví, že nemá. „Teď bohužel nemám, ale příští týden ti to určitě dám“, slibuje a slibuje.To jsou půlhodinové nebo hodinové rozhovory. Rozhovory o ničem.
Přišel opravář na kopírku. Klep, klep. „Dobrý den“, slušně pozdravil nevýrazný smutný pán. Bezmocně hodnotí situaci, diagnostikuje přístroj, sklání se ke kabelům. Kdo asi může žít s takovým člověkem, který spravuje přístroje. Je asi bez fantazie, bez invencí. Má bledou tvář, rezavé jemné mastné vlasy na krátko sestřižené s mírnou pleší. Nevýrazné zapadlé oči. Je stále oblečen do riflí z tržnice a tmavomodrého laciného svetru. Nemluví a jen ošetřuje stroj. Kleká si k němu, vstává, naklání se, dotýká se ho, Ani jsem si nevšimla, zda má snubní prsten. Ne, nemá žádné prsteny, ale vždyť i ženatí muži nenosí snubní prsten. Nehnutě pozoruje práci stroje, pak náhle mění polohu svého těla a ukazováčkem vyťukává heslo. Ústa má tak nějak zkřivená. Bledá kůže je průsvitná a mrtvolná. Nos má velký a ústa příliš malá, uši má podivné, vztyčené nepřirozeně od hlavy. „Přijdu ještě zítra ráno“, pronese jako by mimochodem. Do stroje vkládá barevné papíry a znovu tiskne klávesy na stroji. Pozoruje práci stroje. Je to jako nekonečný dialog mezi člověkem a věcí. Za chvíli končí pracovní doba a venku je slunečný, ale chladný jarní den. Vychází ven, stroj jako skromný génius opět pracuje a já se cítím nepatrně šťastná jakousi tečí principu štěstěny. Alespoň to, díky stroji.
[1] Camus, Albert. Léto. Praha : Hynek, 1999, s. 57.
Alespoň to, díky stroji!
Rozhlédnu-li se kolem sebe, vidím jen ošumělou kancelář s šedými počítači, popsané šanony a tuny papíru, které nikoho nezajímají, kancelářské stoly, poličky s časopisy, novinami a knihami, které stejně nikdy nikdo nebude číst. Leží tady statistické ročenky, které ještě nikdo neotevřel a podivný koberec, který jako by tiše sténal nad kroky zbytečných lidí. Na stěnách mapy, rozhlas pro případ požáru a na stropě úsporné osvětlení. Chybí nám krása. Sedět tu každý den a plnit nesmyslné příkazy nadřízených je tak trochu deprimující. Tato každodenní realita se vám zaryje do mozku tak, že se celý rozplizne a zakrní - pro případnou činnost pak hledáte správný formulář na „vnitřní sdělení“ svých pocitů a marnosti.
„Nenávidím svou dobu,“ napsal před smrtí Saint-Exupéry. Marnost je vlastně něco neurčitého, co se vám plíživě zarývá do těla již při ranním vstávání, při pohledu do zrcadla, pří snídani, při cestě autobusem, metrem, při nákupu litrové vody, při procházce parkem a při pozdravu kolegy na rozlehlých chodbách anonymního úřadu. Když poodkrytou žaluzií proniká sluneční paprsek na klávesnici a rádio hraje banální populární skladbu již počtvrté během tohoto nekonečně dlouhého pracovního dne...
K přírodě se obracíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragédie páchnou kanceláří a krev, která v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.[1]
Těšit se, můj Bože. Ano, je potřeba se každý den na něco těšit. Touto zásadou je třeba se řídit a nepropadat depresím a pocitu marnosti. A hlavně – malovat si svou světlou budoucnost. Co takhle zaletět do Bruselu na čůrajícího chlapečka, nebo na Atomium, do Paříže – projít se romantickými uličkami slavných malířů a jiných bohémů, do Istanbulu na víkend – prohlédnout si mešity a nasát do sebe dávnou historii. Myslet na budoucnost. Změnit prostředí. Změnit myšlenky. Změnit klima. Změnit celý šedý nehezký život a podniknout něco nevšedně kouzelného. Třeba nazout si kolečkové brusle a vyrazit před dům, jít si zacvičit, do sauny, plavat ve studené vodě, zahloubat se do zažloutlé knihy z městské knihovny – procházet se loudavě mezi regály a snažit se nalézt tu nejpřitažlivější knihu na večerní siestu. Třeba postavit dům. Nemít někoho, kdo vám bude každodenně lhát.
Zase mi nikdo nepíše. Mít poštovní schránku nacpanou jen reklamními letáky a červenými složenkami – ty prohnané zarudlé bestie putující neúnavně každý měsíc na to správné místo tak jako lososi při cestě k ústí moře a zpět. Ježišmarjá! Možná tam příště bude pozvánka na bál, setkání spolužáků gymnázia po dvaceti letech, pozvání na ochutnávku chilských vín nebo vernisáž fotografií známé osobnosti. Ach jo, příště tam budou zase letáky a složenky, možná výzva od Policie České republiky s žádostí, abych se dostavila vysvětlit špatné parkování. Při myšlence na složenky náhle zazvonil telefon. „Ahoj, jak se máš, dáme dneska řeč? Jak to vypadá s tou prezentaci pro náš časopis. Budeme muset předělat ten slide o mediálních agenturách. Pošlu ti k tomu mejl a sejdeme se večer a pak to probereme, hezký den“, to byl on, co mě už několik dní vysává, slibuje mi peníze za spolupráci při PR prezentacích a pak se nějakým způsobem vymluví, že nemá. „Teď bohužel nemám, ale příští týden ti to určitě dám“, slibuje a slibuje.To jsou půlhodinové nebo hodinové rozhovory. Rozhovory o ničem.
Přišel opravář na kopírku. Klep, klep. „Dobrý den“, slušně pozdravil nevýrazný smutný pán. Bezmocně hodnotí situaci, diagnostikuje přístroj, sklání se ke kabelům. Kdo asi může žít s takovým člověkem, který spravuje přístroje. Je asi bez fantazie, bez invencí. Má bledou tvář, rezavé jemné mastné vlasy na krátko sestřižené s mírnou pleší. Nevýrazné zapadlé oči. Je stále oblečen do riflí z tržnice a tmavomodrého laciného svetru. Nemluví a jen ošetřuje stroj. Kleká si k němu, vstává, naklání se, dotýká se ho, Ani jsem si nevšimla, zda má snubní prsten. Ne, nemá žádné prsteny, ale vždyť i ženatí muži nenosí snubní prsten. Nehnutě pozoruje práci stroje, pak náhle mění polohu svého těla a ukazováčkem vyťukává heslo. Ústa má tak nějak zkřivená. Bledá kůže je průsvitná a mrtvolná. Nos má velký a ústa příliš malá, uši má podivné, vztyčené nepřirozeně od hlavy. „Přijdu ještě zítra ráno“, pronese jako by mimochodem. Do stroje vkládá barevné papíry a znovu tiskne klávesy na stroji. Pozoruje práci stroje. Je to jako nekonečný dialog mezi člověkem a věcí. Za chvíli končí pracovní doba a venku je slunečný, ale chladný jarní den. Vychází ven, stroj jako skromný génius opět pracuje a já se cítím nepatrně šťastná jakousi tečí principu štěstěny. Alespoň to, díky stroji.
[1] Camus, Albert. Léto. Praha : Hynek, 1999, s. 57.
Úryvky z deníku 2008
Úryvky z deníku
6.10.2008
„Ulítáváš, Danoušku!“ Zase mi tečou slzy. Pořád musím myslet na to, jak jsi v noci umřel. Žil jsi, jako bys věděl, že brzy umřeš…
Začíná podzim. Barevné listí se snáší k zemi. Chvěju se zimou. A zase mi tečou proudy slané vody z očí. „Dane, chybíš mi!“ Srkám horký čaj. Spěchám.
Zašla jsem ke kartářce, která mi svým jímavým hlasem prorokovala dlouhý a šťastný život v bohatství a brzké uzavření sňatku.
Toužím se znovu setkat s Luisem. Myslím na všechno, co má ještě přijít. Budím se v noci a tiše pláču…
"...Sahají po všem a nedostanou nic; milují bez výhrad a je jim opláceno výsměchem a zradou, kterou neopomenou i s úroky krutosti vrátit eventuálním dalším partnerům; dosáhnou-li přesto kdy objektu své touhy, metamorfózuje jim pod rukama v ohyzdný a banální přelud – takový a nejiný je úděl těch, kdož bloudí bezvýchodnými zákruty temných alejí..."
Bunin, I.: Temné aleje. Mladá fronta, Praha 1962.
8.10.2008
Kráčel svou houpavou chůzí ke vchodovým dveřím. Jen lehce se usmál, když otevřela dveře a pozvala ho dál. Vzal ji okolo pasu a stoupali spolu po schodech nahoru. Pronesl nějaký žert, zasmáli se a lehce se políbili. Cítila lehkost, spokojenost a velkou úlevu. Znovu se k ní vrátil.
„Tys tady někoho měla?“ pronesl ledabyle.
„Ty boty jsou mého syna,“ bránila se.
„Já myslím tu skleničku na botníku,“ znovu zaútočil.
„No, nalila jsem si džus a nedopila ho. Ty jsi tak strašně žárlivý… Ty žárlíš!“ zasmála se.
„Ale vůbec ne,“ pronesl a pokračoval „udělala bys mi trochu kafe?“
Ze všech způsobů, jak vzniká láska, ze všech sil rozsévajících to posvátné zlo, je nejúčinnější ten velký vzrušující vír, který se nás někdy zmocní. A bytost, s kterou se v té chvíli bavíme – kostky jsou vrženy -, tu budeme milovat.
Proust, Marcel. Swannova láska. Přel. Josef Heyduk.
Praha : Mladá fronta, 1997, s.54.
„Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.“
„Na zemi je jen jediné opojení: absolutní jistota, že druhá osoba vám patří. Já toužím po tomto opojení. Hledat nenalezitelné.“
„Láska je hra s city a boj s rozumem.“ „Láska je náměsíčnost ducha.“ http://citaty.net/autori/proust-marcel
9.10.2008
Děsí mě šíře poznatků, která je neuchopitelná a nepochopitelná jednomu životu. Ty nejhorší pasti si na sebe stražíme sami. Někdy s pomocí našich blízkých. A těm zase pomáháme my.
Letošní Nobelovu cenu za literaturu získal francouzský spisovatel Le Clézio. Česky vyšla jeho díla Bludná hvězda a Poušť.
Na angličtině jsme probírali národní specifika. Nejlepšími milovníky jsou prý Řekové - mám s tím svou osobní zkušenost – a nejhorší jsou tvrdě pracující Japonci. Moc jsme se při tom nasmáli a Avanti – naše učitelka - nechtěla znát další podrobnosti o tom, proč vlastně jsou Japonci nejhoršími milovníky.
Avanti se narodila v Indii. Je to zajímavý člověk. S Avanti se muselo něco stát. Nepoznávám ji. Od té doby, co se vrátila z Ameriky, je plná života a srší optimismem. Domnívám se, že tam musela potkat někoho zvlášť zajímavého. Asi bude zamilovaná.
Dnes večer jsem se začetla do knihy Grahama Greena Můj svět – deník snů.
„V červenci 1987 mě šokovala zpráva v novinách, že týž papež pomýšlí na kanonizaci Krista. Řekl jsem si, že ten člověk musí být posedlý pýchou, jestliže se domnívá, že ze svého postavení může takovou poctu poskytovat Kristu. Stalo se, že byl na návštěvě v Antibes a jednoho dne jsem kolem něho šel na hradbách. Klečel tam v modlitbě a hleděl na moře…“ s.61.
13.10.2008
Moje pocity při četbě knihy:
Měla jsem nutkavou představu způsobit Swannovi zranění, aby mu začala téct krev, vlepit mu nečekaný pohlavek, nebo dát herdu do zad, či ho alespoň důrazně napomenout, zařvat na něj, aby se konečně vzpamatoval, zvláště od str. 138, jelikož není schopen se odpoutat od své Odette ani na jediný okamžik, i když je zcela nabíledni, že Odette nemá Swanna ve svém srdci, a ani na okamžik jej neměla.
(Proust, M.: Swannova láska. Mladá fronta, 1997)
Dnes v noci jsem měla celkem velmi živý sen o lednici, spisech a šéfovi. Šéf advokátní kanceláře - čtyřicátník s prokvétajícími skráněmi, ne příliš výrazný typ, uhlazený perfekcionalista - , stojí před lednicí čelem ke mně a pravou rukou mi svírá zápěstí za mými zády. V otevřené lednici se tísní hromady a hromady spisů z případů poslední doby.
„Proč jsou ty spisy v lednici?“ ptá se přísně a zlostně krabatí čelo. Hledí na moje ústa a chystá se je políbit.
blazeovaný, blaseovaný
znuděný, netečný, přesycený požitky, nafoukaný
14.10.2008
Zpráva z novin
Ústav pro studium totalitních režimů v pondělí 13.10. 2008 zveřejnil dokumenty, z nichž vyplývá, že spisovatel Milan Kundera měl v době svých studií v roce 1950 udat Miroslava Dvořáčka, který v tehdejším Československu působil jako agent-chodec. Dvořáčkovi hrozil trest smrti, nakonec si ve vězení odseděl 14 let.
O kauze informoval týdeník Respekt.
Milan Kundera se odstřihl od medií, jako tajemný a mlčenlivý autor se snažil zůstat skryt přede všemi. Dnes však autor promluvil v televizi a svou vinu zcela popřel.
Vaculík: „ Dílo dobrého autora je lepší než autor sám.“
V románu Moc a sláva GG (Graham Greene) napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je jistě našel.
Yvonne Cloetta Vevey, Švýcarsko, říjen 1991
A zkrášlila z koketnosti úsměv, který jí ten předpoklad vyloudil, vkládajíc do svého modrého pohledu, upřeného na generála, snivý a sladký výraz.
Prust, M.: Swannova láska, s. 176
15.10.2008
Oběd
Pozoruji člověka v pruhované pomačkané košili, který neuvěřitelně rychle napichuje sousta brambor, která předtím neuvěřitelně chvatně a ledabyle rozkrájel. Dělil je tak hlučně, že všichni v této restauraci přestávali konverzovat a otáčeli se k němu, ale on stále hlasitěji bušil do talíře.
Měl jistě laskavou matku, která svému synáčkovi umetala celé roky cestičku školními léty a nespoutaný optimismus zářící z jeho tváře říkal všechno o jeho nitru. „Och, jak neuvěřitelně skvělé sebevědomí!“
Kulaté žluté brambory se nešťastně a neohrabaně válely na bílém porcelánovém talíři, který úpěl bolestí, a nehezké brýle chlapce hyzdili již tak nehezkou poďobanou tvář „bobánka“. Úžasná reklama na mužskou ošklivost! Bylo vidět, jak nesmírně trpí tím, že musí sníst celou převelikou porci. „Co by asi řekla maminka, kdybych nedojídal…“ Bubnoval do talíře s obdivuhodným úsilím a jeho trhané pohyby, kdy rychle přehazoval sousta z jedné strany tváře na druhou, mu působily převelikou námahu.
Všichni jsme to však cítili jako protivný a nepovedený rockový koncert. Ten hluk byl natolik nesnesitelný, že jsem se musela sebrat a odejít z místnosti – tak, jako mnoho dalších lidí.
Kontemplace = rozjímání, přemýšlení, uvažování
9.11.2008
V neděli jsme byly v divadle bez zábradlí na hře Denisa Diderota v adaptaci Milana Kundery „Jakub a jeho pán“ – „variace-pocta Diderotovi“.
Hlavní roli Jakuba (užvaněný, umíněný, venkovský sluha) hrál Jiří Bartoška – připomínal mi Dana, se kterým se tak často scházel v Koloniálu. Jeho chůze, způsob gest, účes, úsměvy, oblečení… Na pohřbu jsem Bartošku jen zahlédla, jak postával u vchodových dveří ke kostelu sv. Salvadora na Starém Městě. Tehdy byl smutný.
Do role hostinské byla obsazena skvělá Veronika Freimanová. Roli pána hrál Karel Heřmánek. Oba – Heřmánek i Bartoška - byli vynikající, scény byli hrané s překvapivým smyslem pro tempo, s vtipem a s nádhernou jednoduchostí scény. Všímala jsem si dvou dějových linií, které se táhly celým představením. Děj příběhu + děj vzpomínek. A skepticismus poslední melancholické věty: „Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ Diderot miloval mystifikace.
17.11.2008
Orhan Pamuk: Nový život. Agite/FRA, 2007
Jak jsem četl, nikdy jsem si netroufal dál svému pochroumanému životu nějaký hlubší smysl, hledat v něm snad nějakou útěchu či dokonce krásnou a úctyhodnou stránku smutku. Co jiného než lásku a obdiv může člověk pocítit k Čechovovi…
Co je láska?
Láska je odevzdat se. Láska je důvod k lásce. Láska je porozumění. Láska je hudba. Láska je šlechetné srdce jedno jsou. Láska je poezií zármutku. Láska je pohled zlomené duše do zrcadla. Láska je pomíjivá. Láska je nikdy neříct „je mi líto“. Láska je krystalizace. Láska je dávat. Láska je podělit se o žvýkačku. Láska nikdy není jistá. Láska je prázdné slovo. Láska je splynutí s Bohem. Láska je bolest. Láska je hledět andělovi do tváře. Láska jsou slzy. Láska je čekat až zazvoní telefon. Láska je celý svět. Láska je držet se v kině za ruku. Láska je opojení. Láska je netvor. Láska je zaslepenost. Láska je slyšet tlukot srdce. Láska je posvátné ticho. Láska je námětem písní. Láska je dobrá na pleť.
„…uchýlil jsem se do samoty svého pokojíka, kde jsem se jal přemýšlet o té přelaskavé paní. A jak jsem tak přemýšlel, upadl jsem do sladkého spánku, ve kterém jsem měl podivuhodné vidění…“
Dante Alighieri, Nový život
„a nejsme tu nejspíš, abychom řekli: dům, most a bůrána, džbán, studna, jabloň a okno – a snad ještě sloup nebo věž… ale jen řekli, chápeš, ó, řekli je tak, jak věci samy se nikdy nemohly mínit.“
2.12.2008
Karamela
„kara“ = pevnina, zem nebo také černý, tmavý
Orham Pamuk se kromě psaní románů věnuje literární kritice a žurnalistice, ale svým angažováním v historicko-kulturně-společenských otázkách zdaleka přesahuje roli pouhého literáta.
6.10.2008
„Ulítáváš, Danoušku!“ Zase mi tečou slzy. Pořád musím myslet na to, jak jsi v noci umřel. Žil jsi, jako bys věděl, že brzy umřeš…
Začíná podzim. Barevné listí se snáší k zemi. Chvěju se zimou. A zase mi tečou proudy slané vody z očí. „Dane, chybíš mi!“ Srkám horký čaj. Spěchám.
Zašla jsem ke kartářce, která mi svým jímavým hlasem prorokovala dlouhý a šťastný život v bohatství a brzké uzavření sňatku.
Toužím se znovu setkat s Luisem. Myslím na všechno, co má ještě přijít. Budím se v noci a tiše pláču…
"...Sahají po všem a nedostanou nic; milují bez výhrad a je jim opláceno výsměchem a zradou, kterou neopomenou i s úroky krutosti vrátit eventuálním dalším partnerům; dosáhnou-li přesto kdy objektu své touhy, metamorfózuje jim pod rukama v ohyzdný a banální přelud – takový a nejiný je úděl těch, kdož bloudí bezvýchodnými zákruty temných alejí..."
Bunin, I.: Temné aleje. Mladá fronta, Praha 1962.
8.10.2008
Kráčel svou houpavou chůzí ke vchodovým dveřím. Jen lehce se usmál, když otevřela dveře a pozvala ho dál. Vzal ji okolo pasu a stoupali spolu po schodech nahoru. Pronesl nějaký žert, zasmáli se a lehce se políbili. Cítila lehkost, spokojenost a velkou úlevu. Znovu se k ní vrátil.
„Tys tady někoho měla?“ pronesl ledabyle.
„Ty boty jsou mého syna,“ bránila se.
„Já myslím tu skleničku na botníku,“ znovu zaútočil.
„No, nalila jsem si džus a nedopila ho. Ty jsi tak strašně žárlivý… Ty žárlíš!“ zasmála se.
„Ale vůbec ne,“ pronesl a pokračoval „udělala bys mi trochu kafe?“
Ze všech způsobů, jak vzniká láska, ze všech sil rozsévajících to posvátné zlo, je nejúčinnější ten velký vzrušující vír, který se nás někdy zmocní. A bytost, s kterou se v té chvíli bavíme – kostky jsou vrženy -, tu budeme milovat.
Proust, Marcel. Swannova láska. Přel. Josef Heyduk.
Praha : Mladá fronta, 1997, s.54.
„Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.“
„Na zemi je jen jediné opojení: absolutní jistota, že druhá osoba vám patří. Já toužím po tomto opojení. Hledat nenalezitelné.“
„Láska je hra s city a boj s rozumem.“ „Láska je náměsíčnost ducha.“ http://citaty.net/autori/proust-marcel
9.10.2008
Děsí mě šíře poznatků, která je neuchopitelná a nepochopitelná jednomu životu. Ty nejhorší pasti si na sebe stražíme sami. Někdy s pomocí našich blízkých. A těm zase pomáháme my.
Letošní Nobelovu cenu za literaturu získal francouzský spisovatel Le Clézio. Česky vyšla jeho díla Bludná hvězda a Poušť.
Na angličtině jsme probírali národní specifika. Nejlepšími milovníky jsou prý Řekové - mám s tím svou osobní zkušenost – a nejhorší jsou tvrdě pracující Japonci. Moc jsme se při tom nasmáli a Avanti – naše učitelka - nechtěla znát další podrobnosti o tom, proč vlastně jsou Japonci nejhoršími milovníky.
Avanti se narodila v Indii. Je to zajímavý člověk. S Avanti se muselo něco stát. Nepoznávám ji. Od té doby, co se vrátila z Ameriky, je plná života a srší optimismem. Domnívám se, že tam musela potkat někoho zvlášť zajímavého. Asi bude zamilovaná.
Dnes večer jsem se začetla do knihy Grahama Greena Můj svět – deník snů.
„V červenci 1987 mě šokovala zpráva v novinách, že týž papež pomýšlí na kanonizaci Krista. Řekl jsem si, že ten člověk musí být posedlý pýchou, jestliže se domnívá, že ze svého postavení může takovou poctu poskytovat Kristu. Stalo se, že byl na návštěvě v Antibes a jednoho dne jsem kolem něho šel na hradbách. Klečel tam v modlitbě a hleděl na moře…“ s.61.
13.10.2008
Moje pocity při četbě knihy:
Měla jsem nutkavou představu způsobit Swannovi zranění, aby mu začala téct krev, vlepit mu nečekaný pohlavek, nebo dát herdu do zad, či ho alespoň důrazně napomenout, zařvat na něj, aby se konečně vzpamatoval, zvláště od str. 138, jelikož není schopen se odpoutat od své Odette ani na jediný okamžik, i když je zcela nabíledni, že Odette nemá Swanna ve svém srdci, a ani na okamžik jej neměla.
(Proust, M.: Swannova láska. Mladá fronta, 1997)
Dnes v noci jsem měla celkem velmi živý sen o lednici, spisech a šéfovi. Šéf advokátní kanceláře - čtyřicátník s prokvétajícími skráněmi, ne příliš výrazný typ, uhlazený perfekcionalista - , stojí před lednicí čelem ke mně a pravou rukou mi svírá zápěstí za mými zády. V otevřené lednici se tísní hromady a hromady spisů z případů poslední doby.
„Proč jsou ty spisy v lednici?“ ptá se přísně a zlostně krabatí čelo. Hledí na moje ústa a chystá se je políbit.
blazeovaný, blaseovaný
znuděný, netečný, přesycený požitky, nafoukaný
14.10.2008
Zpráva z novin
Ústav pro studium totalitních režimů v pondělí 13.10. 2008 zveřejnil dokumenty, z nichž vyplývá, že spisovatel Milan Kundera měl v době svých studií v roce 1950 udat Miroslava Dvořáčka, který v tehdejším Československu působil jako agent-chodec. Dvořáčkovi hrozil trest smrti, nakonec si ve vězení odseděl 14 let.
O kauze informoval týdeník Respekt.
Milan Kundera se odstřihl od medií, jako tajemný a mlčenlivý autor se snažil zůstat skryt přede všemi. Dnes však autor promluvil v televizi a svou vinu zcela popřel.
Vaculík: „ Dílo dobrého autora je lepší než autor sám.“
V románu Moc a sláva GG (Graham Greene) napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je jistě našel.
Yvonne Cloetta Vevey, Švýcarsko, říjen 1991
A zkrášlila z koketnosti úsměv, který jí ten předpoklad vyloudil, vkládajíc do svého modrého pohledu, upřeného na generála, snivý a sladký výraz.
Prust, M.: Swannova láska, s. 176
15.10.2008
Oběd
Pozoruji člověka v pruhované pomačkané košili, který neuvěřitelně rychle napichuje sousta brambor, která předtím neuvěřitelně chvatně a ledabyle rozkrájel. Dělil je tak hlučně, že všichni v této restauraci přestávali konverzovat a otáčeli se k němu, ale on stále hlasitěji bušil do talíře.
Měl jistě laskavou matku, která svému synáčkovi umetala celé roky cestičku školními léty a nespoutaný optimismus zářící z jeho tváře říkal všechno o jeho nitru. „Och, jak neuvěřitelně skvělé sebevědomí!“
Kulaté žluté brambory se nešťastně a neohrabaně válely na bílém porcelánovém talíři, který úpěl bolestí, a nehezké brýle chlapce hyzdili již tak nehezkou poďobanou tvář „bobánka“. Úžasná reklama na mužskou ošklivost! Bylo vidět, jak nesmírně trpí tím, že musí sníst celou převelikou porci. „Co by asi řekla maminka, kdybych nedojídal…“ Bubnoval do talíře s obdivuhodným úsilím a jeho trhané pohyby, kdy rychle přehazoval sousta z jedné strany tváře na druhou, mu působily převelikou námahu.
Všichni jsme to však cítili jako protivný a nepovedený rockový koncert. Ten hluk byl natolik nesnesitelný, že jsem se musela sebrat a odejít z místnosti – tak, jako mnoho dalších lidí.
Kontemplace = rozjímání, přemýšlení, uvažování
9.11.2008
V neděli jsme byly v divadle bez zábradlí na hře Denisa Diderota v adaptaci Milana Kundery „Jakub a jeho pán“ – „variace-pocta Diderotovi“.
Hlavní roli Jakuba (užvaněný, umíněný, venkovský sluha) hrál Jiří Bartoška – připomínal mi Dana, se kterým se tak často scházel v Koloniálu. Jeho chůze, způsob gest, účes, úsměvy, oblečení… Na pohřbu jsem Bartošku jen zahlédla, jak postával u vchodových dveří ke kostelu sv. Salvadora na Starém Městě. Tehdy byl smutný.
Do role hostinské byla obsazena skvělá Veronika Freimanová. Roli pána hrál Karel Heřmánek. Oba – Heřmánek i Bartoška - byli vynikající, scény byli hrané s překvapivým smyslem pro tempo, s vtipem a s nádhernou jednoduchostí scény. Všímala jsem si dvou dějových linií, které se táhly celým představením. Děj příběhu + děj vzpomínek. A skepticismus poslední melancholické věty: „Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ Diderot miloval mystifikace.
17.11.2008
Orhan Pamuk: Nový život. Agite/FRA, 2007
Jak jsem četl, nikdy jsem si netroufal dál svému pochroumanému životu nějaký hlubší smysl, hledat v něm snad nějakou útěchu či dokonce krásnou a úctyhodnou stránku smutku. Co jiného než lásku a obdiv může člověk pocítit k Čechovovi…
Co je láska?
Láska je odevzdat se. Láska je důvod k lásce. Láska je porozumění. Láska je hudba. Láska je šlechetné srdce jedno jsou. Láska je poezií zármutku. Láska je pohled zlomené duše do zrcadla. Láska je pomíjivá. Láska je nikdy neříct „je mi líto“. Láska je krystalizace. Láska je dávat. Láska je podělit se o žvýkačku. Láska nikdy není jistá. Láska je prázdné slovo. Láska je splynutí s Bohem. Láska je bolest. Láska je hledět andělovi do tváře. Láska jsou slzy. Láska je čekat až zazvoní telefon. Láska je celý svět. Láska je držet se v kině za ruku. Láska je opojení. Láska je netvor. Láska je zaslepenost. Láska je slyšet tlukot srdce. Láska je posvátné ticho. Láska je námětem písní. Láska je dobrá na pleť.
„…uchýlil jsem se do samoty svého pokojíka, kde jsem se jal přemýšlet o té přelaskavé paní. A jak jsem tak přemýšlel, upadl jsem do sladkého spánku, ve kterém jsem měl podivuhodné vidění…“
Dante Alighieri, Nový život
„a nejsme tu nejspíš, abychom řekli: dům, most a bůrána, džbán, studna, jabloň a okno – a snad ještě sloup nebo věž… ale jen řekli, chápeš, ó, řekli je tak, jak věci samy se nikdy nemohly mínit.“
2.12.2008
Karamela
„kara“ = pevnina, zem nebo také černý, tmavý
Orham Pamuk se kromě psaní románů věnuje literární kritice a žurnalistice, ale svým angažováním v historicko-kulturně-společenských otázkách zdaleka přesahuje roli pouhého literáta.
Quo vadis?
Opuštěná a práchnivá
jsou všechna velká města, Pane.
to největší z nich v ohních plane,
bezútěšné a nehýčkané,
a marně čas mu uplývá.
R.M.Rilke
Kapitola I.
1. Quo vadis?
Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem.
René Descartes
Když jsem řekla Tomášovi, že život je jen čekání na smrt, zasmál se a řekl: „Ale to už přece řekl Platon.“
„Ne, to neřekl Platon, to jsem řekla já!“ snažila jsem se oponovat. A pak jsem si vzpomněla na tu příhodu z metra, ale nechtěla jsem mu o tom vyprávět, protože by si myslel, že trpím nějakou psychickou poruchou a že se u mě začíná projevovat nějaká duševní nemoc. Ale Vám to povím. Bylo to takhle:
Nastoupila jsem do vagónu metra. Jela jsem, jako každý všední den, z práce domů. Sedla jsem si unavena a naštvaná, a pak jsem ho uviděla. Stál ve dveřích, nehybně a upřeně se na mě díval. Díval se na mě dlouze a naléhavě, a jako by mi chtěl něco důležitého říct. Hleděli jsem na sebe ve vzdálenosti tak tří metrů a mlčeli. Ani se neusmál. Měl bílé husté vlasy, něžnou tvář, překrásné blankytné oči a hezky vykrojené rty. Postavou byl spíše střední. Pod hnědou koženou bundou skrýval pel svých křídel. Uviděla jsem anděla. Na další zastávce vystoupil a pomalu stoupal po schodech nahoru. Natahoval ke mně svou pravou ruku. Jak mohl vědět, že jdu za ním? Cítila jsem podivné vzrušení. Začala jsem se chvět a chtěla jsem se ho dotknout, ale bála jsem se, že zmizí. Navždy zmizí. Chtěla jsem mu říct: „Počkej anděli, počkej…“ Neměla jsem odvahu se ho dotknout. Možná to byl Asrael – anděl smrti, kdo ví…
- Teď čekám, kdy se znovu objeví.
„Nechť mi Bůh, jehož majestát je bez konce, odpustí mou pýchu a dovolí mi utrpením smýt mé hříchy. Nechť mi Bůh, jenž je věčný, dopřeje dojít konce mého času.“[1]
Kapitola II.
1. Úvahy o člověku a o smrti, o Bohu
A pak jsem si uvědomila, že „moji“ lidé kolem mě umírají, že jim nemohu pomoct. Byla jsem zdrcená, když mi kdosi oznámil, že můj přítel Daniel zemřel. Za pár dní jsem šla na jeho pohřeb a věděla jsem, že už nikdy nebude nic jako dřív. Proč žijeme? K čemu tady jsme? O co běží? Všichni si umřou, jen já tady zůstanu? Tak jsem tenkrát uvažovala a bylo mi z toho nanic.
A tak jsem se začetla do knihy J.W. Goethe: „Co je člověk? Nádherný polobůh! Není-li nejslabší právě tam, kde je mu nejvíc potřebí sil? A když se vznáší na perutích radosti anebo když se hroutí do bezedna bolu, nebývá v obojím zadržován právě tehdy, právě tehdy přiváděn zpět k tupě chladnému vědomí, kdy se přál utonout v plnosti nekonečného? “ [2]
Bože nerozumím zdejšímu světu. Neslyším tě Bože! Dej mi sílu, ať překonám všechny nesnáze. Pak náhle slyším tóny ze čtvrté věty Symfonie č. 5 cis moll od Gustava Mahlera a začínám se topit v melancholických vzpomínkách a oddávám se těm sladkým tónům.
„Malý člověk má svůj malý svět, filosof vidí nezjevný soulad.“[3]
V antické filosofii měl kosmos svůj řád. Klasická filosofická definice člověka podle Aristotela zněla: ZÓON LOGON ECHON – člověk mající logos, slovo, rozum. Tímto bylo naznačeno, že údělem člověka je rozpoznat logos v kosmu a podřídit se mu. Osud člověka byl předem určen.[4] Náš život je zákeřně ohrožen vraždami, sebevraždami, przněním dětí a pošlapáváním lidské důstojnosti. Hluk velkoměst, chaos a pachtění, tápání k ničemu. Odpad civilizace, myšlenkový odpad. Konzum. Kde hledat řád a hierarchii hodnot? Být úspěšný v naší společnosti znamená dosahovat vytčeného cíle - mamon. Nebezpečný je ale úspěch za každou cenu - za cenu ztráty volného času, přátel a zdraví.
„Aby náš život byl žitelný, potřebujeme si tvořit hodnoty, pravdy a smysly…“[5]
Když život přestává mít smysl, přestává nás těšit. Tenkrát jsem se cítila ztracená, když Daniela odvezli do nemocnice. „My, lidé, si často stěžujeme, že je dobrých dnů tak málo a zlých tak mnoho; a jak se mi zdá, neprávem. Kdybychom vždy měli otevřené srdce, které by bylo ochotné užít dobrého, co nám Bůh každý den chystá, měli bychom pak také dost síly, abychom snášeli zlé, když přijde…“ [6]
„Dobré je to, co mi je prospěšné. Soucit je odporná slabost. Slabí ať zahynou, silní ať jdou k moci. Co mi prospívá je dovoleno, co mi prospívá je dobré.“[7] Tato Platonova krajnost Sokrata zděsí a snaží se vyložit, proč není všechno jedno, proč není všechno dovoleno. Ten první argument, kterého užívá, prostupuje celou antikou, je argumentem uměřenosti…
Nemá-li se sesypat lidská společnost, musí v ní platit určité zákony. Jako v nebi, tak na zemi. Tato první poloha Sokratovy argumentace je blízká i Demokritovi a stoikům. Etika je odvozena z přírody, z řádu kosmu. V přírodě nepanuje zvůle, ale uspořádanost. Vlk sice sežere zajíce, ale ví, kde je hranice jeho potřeb.[8]
„…že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou…“ [9]
„Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ [10] Diderot miloval mystifikace.
Smrt samu zosobňovala v představách Slovanů bíle oděná žena…,vyzbrojená kosou, srpem… V jejím podzemním příbytku hoří svíce, jejichž plaménky určují délku života jednotlivých lidí.
„…Nejdůležitější Boží vlastnosti jsou: zaprvé všemohoucnost, za druhé vševědoucnost, za třetí všudypřítomnost a za čtvrté neskonalá dobrota a láska. Pakliže je jedna z Božích vlastností neskonalá dobrota, jak mi vysvětlíš ten sajrajt a tu mizérii pod sluncem? Třetí možnost je ta, že Bůh je, že existuje, že vše vidí, je všemocný a líbí se mu to, co vidí. V tom případě to všemocné, všepřítomné stvoření nemůže být také neskonale dobré. To by s tím přece něco udělal…, s tím sajrajtem po sluncem…v tom případě takovéto stvoření musí být - ďáblem…. Podtrženo a sečteno, zbývá poslední, pátá možnost.
„Jaká?“
„Neexistuje.“
„Že neexistuje?“
„Přesně tak.“
„Ale, ale, to je laciné.“
„Laciné možná, logické však zcela určitě.“
„Ale přece nemůžete zredukovat Boha na nepříliš povedený logický argument?“
I kdybych položil tak jednoduchou otázku, jako je například proč nejsou v Bibli uvedeni brontosauři v Noemově arše, všichni by mi říkali, že se ptám špatně.
„Ale já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“
„Tak to jste na tom líp než většina.“[11]
„A vždycky musíš mít nadhled a vždycky máš naději,“ řekl Tomáš, když jsem se s ním loučila. „Naděje a Bůh…to je trochu málo, když Bůh neexistuje, ne?“ pomyslela jsem si, když jsem otevírala dveře svého malého bytu.
Robert Frost redukuje lidské počínání na tanec v kole a mnohé formy vědění považuje za „naději“. Pojďme se roztančit, vždyť všichni máme naději!
Acta est fabula! Hra skončila!
Kapitola III.
ZÁVĚR
V románu Moc a sláva Graham Greene napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je, Danoušku, jistě našel.
BIBLIOGRAFIE
Blecha, Ivan. Filosofie. Olomouc, 2004.
Herakleitos z Efesu. Řeč o povaze bytí. Hermann a synové, Praha 1993.
Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002.
Platon. Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s. 80 n.
Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Karmelitské nakladatel.: Kostelní Vydří, 2007.
Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999.
Kundera, Milan. Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace podle Denise Diderota.
Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008.
Poznámka autorky:
Citát R. M. Rilkeho byl použit z nového románu Miloše Urbana Lord Mord, který právě vychází v nakladatelství Argo.
[1] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008, s. 144.
[2] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999, s.111.
[3] Herakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí, Hermann a synové, Praha 1993, zlomky: B2, B 78, B 89, B 102.
[4] Blecha, Ivan. Filosofie. Nakladatelství Olomouc, 2004, s. 165.
[5] Funda, Otakar. A.: Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[6] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.?
[7] Platon: Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s.80 n.
[8] Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[9] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.
[10] Kundera, Milan: Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace D. Diderota, závěrečný výstup.
[11] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Cit. dílo, s. 297-298.
jsou všechna velká města, Pane.
to největší z nich v ohních plane,
bezútěšné a nehýčkané,
a marně čas mu uplývá.
R.M.Rilke
Kapitola I.
1. Quo vadis?
Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem.
René Descartes
Když jsem řekla Tomášovi, že život je jen čekání na smrt, zasmál se a řekl: „Ale to už přece řekl Platon.“
„Ne, to neřekl Platon, to jsem řekla já!“ snažila jsem se oponovat. A pak jsem si vzpomněla na tu příhodu z metra, ale nechtěla jsem mu o tom vyprávět, protože by si myslel, že trpím nějakou psychickou poruchou a že se u mě začíná projevovat nějaká duševní nemoc. Ale Vám to povím. Bylo to takhle:
Nastoupila jsem do vagónu metra. Jela jsem, jako každý všední den, z práce domů. Sedla jsem si unavena a naštvaná, a pak jsem ho uviděla. Stál ve dveřích, nehybně a upřeně se na mě díval. Díval se na mě dlouze a naléhavě, a jako by mi chtěl něco důležitého říct. Hleděli jsem na sebe ve vzdálenosti tak tří metrů a mlčeli. Ani se neusmál. Měl bílé husté vlasy, něžnou tvář, překrásné blankytné oči a hezky vykrojené rty. Postavou byl spíše střední. Pod hnědou koženou bundou skrýval pel svých křídel. Uviděla jsem anděla. Na další zastávce vystoupil a pomalu stoupal po schodech nahoru. Natahoval ke mně svou pravou ruku. Jak mohl vědět, že jdu za ním? Cítila jsem podivné vzrušení. Začala jsem se chvět a chtěla jsem se ho dotknout, ale bála jsem se, že zmizí. Navždy zmizí. Chtěla jsem mu říct: „Počkej anděli, počkej…“ Neměla jsem odvahu se ho dotknout. Možná to byl Asrael – anděl smrti, kdo ví…
- Teď čekám, kdy se znovu objeví.
„Nechť mi Bůh, jehož majestát je bez konce, odpustí mou pýchu a dovolí mi utrpením smýt mé hříchy. Nechť mi Bůh, jenž je věčný, dopřeje dojít konce mého času.“[1]
Kapitola II.
1. Úvahy o člověku a o smrti, o Bohu
A pak jsem si uvědomila, že „moji“ lidé kolem mě umírají, že jim nemohu pomoct. Byla jsem zdrcená, když mi kdosi oznámil, že můj přítel Daniel zemřel. Za pár dní jsem šla na jeho pohřeb a věděla jsem, že už nikdy nebude nic jako dřív. Proč žijeme? K čemu tady jsme? O co běží? Všichni si umřou, jen já tady zůstanu? Tak jsem tenkrát uvažovala a bylo mi z toho nanic.
A tak jsem se začetla do knihy J.W. Goethe: „Co je člověk? Nádherný polobůh! Není-li nejslabší právě tam, kde je mu nejvíc potřebí sil? A když se vznáší na perutích radosti anebo když se hroutí do bezedna bolu, nebývá v obojím zadržován právě tehdy, právě tehdy přiváděn zpět k tupě chladnému vědomí, kdy se přál utonout v plnosti nekonečného? “ [2]
Bože nerozumím zdejšímu světu. Neslyším tě Bože! Dej mi sílu, ať překonám všechny nesnáze. Pak náhle slyším tóny ze čtvrté věty Symfonie č. 5 cis moll od Gustava Mahlera a začínám se topit v melancholických vzpomínkách a oddávám se těm sladkým tónům.
„Malý člověk má svůj malý svět, filosof vidí nezjevný soulad.“[3]
V antické filosofii měl kosmos svůj řád. Klasická filosofická definice člověka podle Aristotela zněla: ZÓON LOGON ECHON – člověk mající logos, slovo, rozum. Tímto bylo naznačeno, že údělem člověka je rozpoznat logos v kosmu a podřídit se mu. Osud člověka byl předem určen.[4] Náš život je zákeřně ohrožen vraždami, sebevraždami, przněním dětí a pošlapáváním lidské důstojnosti. Hluk velkoměst, chaos a pachtění, tápání k ničemu. Odpad civilizace, myšlenkový odpad. Konzum. Kde hledat řád a hierarchii hodnot? Být úspěšný v naší společnosti znamená dosahovat vytčeného cíle - mamon. Nebezpečný je ale úspěch za každou cenu - za cenu ztráty volného času, přátel a zdraví.
„Aby náš život byl žitelný, potřebujeme si tvořit hodnoty, pravdy a smysly…“[5]
Když život přestává mít smysl, přestává nás těšit. Tenkrát jsem se cítila ztracená, když Daniela odvezli do nemocnice. „My, lidé, si často stěžujeme, že je dobrých dnů tak málo a zlých tak mnoho; a jak se mi zdá, neprávem. Kdybychom vždy měli otevřené srdce, které by bylo ochotné užít dobrého, co nám Bůh každý den chystá, měli bychom pak také dost síly, abychom snášeli zlé, když přijde…“ [6]
„Dobré je to, co mi je prospěšné. Soucit je odporná slabost. Slabí ať zahynou, silní ať jdou k moci. Co mi prospívá je dovoleno, co mi prospívá je dobré.“[7] Tato Platonova krajnost Sokrata zděsí a snaží se vyložit, proč není všechno jedno, proč není všechno dovoleno. Ten první argument, kterého užívá, prostupuje celou antikou, je argumentem uměřenosti…
Nemá-li se sesypat lidská společnost, musí v ní platit určité zákony. Jako v nebi, tak na zemi. Tato první poloha Sokratovy argumentace je blízká i Demokritovi a stoikům. Etika je odvozena z přírody, z řádu kosmu. V přírodě nepanuje zvůle, ale uspořádanost. Vlk sice sežere zajíce, ale ví, kde je hranice jeho potřeb.[8]
„…že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou…“ [9]
„Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ [10] Diderot miloval mystifikace.
Smrt samu zosobňovala v představách Slovanů bíle oděná žena…,vyzbrojená kosou, srpem… V jejím podzemním příbytku hoří svíce, jejichž plaménky určují délku života jednotlivých lidí.
„…Nejdůležitější Boží vlastnosti jsou: zaprvé všemohoucnost, za druhé vševědoucnost, za třetí všudypřítomnost a za čtvrté neskonalá dobrota a láska. Pakliže je jedna z Božích vlastností neskonalá dobrota, jak mi vysvětlíš ten sajrajt a tu mizérii pod sluncem? Třetí možnost je ta, že Bůh je, že existuje, že vše vidí, je všemocný a líbí se mu to, co vidí. V tom případě to všemocné, všepřítomné stvoření nemůže být také neskonale dobré. To by s tím přece něco udělal…, s tím sajrajtem po sluncem…v tom případě takovéto stvoření musí být - ďáblem…. Podtrženo a sečteno, zbývá poslední, pátá možnost.
„Jaká?“
„Neexistuje.“
„Že neexistuje?“
„Přesně tak.“
„Ale, ale, to je laciné.“
„Laciné možná, logické však zcela určitě.“
„Ale přece nemůžete zredukovat Boha na nepříliš povedený logický argument?“
I kdybych položil tak jednoduchou otázku, jako je například proč nejsou v Bibli uvedeni brontosauři v Noemově arše, všichni by mi říkali, že se ptám špatně.
„Ale já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“
„Tak to jste na tom líp než většina.“[11]
„A vždycky musíš mít nadhled a vždycky máš naději,“ řekl Tomáš, když jsem se s ním loučila. „Naděje a Bůh…to je trochu málo, když Bůh neexistuje, ne?“ pomyslela jsem si, když jsem otevírala dveře svého malého bytu.
Robert Frost redukuje lidské počínání na tanec v kole a mnohé formy vědění považuje za „naději“. Pojďme se roztančit, vždyť všichni máme naději!
Acta est fabula! Hra skončila!
Kapitola III.
ZÁVĚR
V románu Moc a sláva Graham Greene napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je, Danoušku, jistě našel.
BIBLIOGRAFIE
Blecha, Ivan. Filosofie. Olomouc, 2004.
Herakleitos z Efesu. Řeč o povaze bytí. Hermann a synové, Praha 1993.
Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002.
Platon. Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s. 80 n.
Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Karmelitské nakladatel.: Kostelní Vydří, 2007.
Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999.
Kundera, Milan. Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace podle Denise Diderota.
Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008.
Poznámka autorky:
Citát R. M. Rilkeho byl použit z nového románu Miloše Urbana Lord Mord, který právě vychází v nakladatelství Argo.
[1] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008, s. 144.
[2] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999, s.111.
[3] Herakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí, Hermann a synové, Praha 1993, zlomky: B2, B 78, B 89, B 102.
[4] Blecha, Ivan. Filosofie. Nakladatelství Olomouc, 2004, s. 165.
[5] Funda, Otakar. A.: Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[6] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.?
[7] Platon: Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s.80 n.
[8] Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[9] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.
[10] Kundera, Milan: Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace D. Diderota, závěrečný výstup.
[11] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Cit. dílo, s. 297-298.
22. února 2009
Likvidace
Vždy dostával nepopulární práci.
Uchopil oběma rukama sekyrku a takto zvedl ruce ke tváři, skoro jako by se modlil. A pak jedním švihem - pomodlil se za mrtvého.
Zlomil tu rybí kost, ten pichlavý výkřik ticha, ten svlečený vánoční dáreček.
Ostří vjíždí pod kůži, zbavuje nás pokušení, sčítá tvé letokruhy, až na věky.
Modlitbu bylo třeba opakovat, jako růženec.
Vzduch se vlnil prachem a třískami, sekyrka se blýskala v okénku kotelny, poslední větve se vztahovaly k začouzenému stropu.
To je to poslední, co pro tebe můžu udělat.
Vždycky dostával nepopulární práci, uklízel vzpomínky a vůbec vše mrtvé, co mu vstupovalo do života.
Uchopil oběma rukama sekyrku a takto zvedl ruce ke tváři, skoro jako by se modlil. A pak jedním švihem - pomodlil se za mrtvého.
Zlomil tu rybí kost, ten pichlavý výkřik ticha, ten svlečený vánoční dáreček.
Ostří vjíždí pod kůži, zbavuje nás pokušení, sčítá tvé letokruhy, až na věky.
Modlitbu bylo třeba opakovat, jako růženec.
Vzduch se vlnil prachem a třískami, sekyrka se blýskala v okénku kotelny, poslední větve se vztahovaly k začouzenému stropu.
To je to poslední, co pro tebe můžu udělat.
Vždycky dostával nepopulární práci, uklízel vzpomínky a vůbec vše mrtvé, co mu vstupovalo do života.
Smrček donaha
Je to velká odvaha
vysvléct smrček donaha
Stovky zrezivělých šípů
vrací výpad
jeden ví - půl zimy dosud v pokoji
však s každým dalším útokem
se marnotratně odzbrojí
Ten dnešní, jak ten před rokem
vysvléct smrček donaha
Stovky zrezivělých šípů
vrací výpad
jeden ví - půl zimy dosud v pokoji
však s každým dalším útokem
se marnotratně odzbrojí
Ten dnešní, jak ten před rokem
Pot, tma, mrkev (povidka poslana na prijmacky)
Většina lidí považuje sex za důležitou součást vztahu, dokonce tak klíčocvou, že bez něho vztah nemůže prežít stejně jako bez lásky nebo důvěry. Tenhle chlapík, Pan Potencionalní Záhuba Lidstva, to tak neviděl. Jenže jeho poslední přítelkyně, stejně jako zástupy těch předchozích ano.
Na začátku stojí každá před ním a opijí se svou představou Pana Zlomeného, jako muže svých snů, toho co je miluje pro jejich osobnost místo trapného uctívaní jejich klína jako středobodu vesmíru. Vystřízlivění pak trvá třeba měsíc nebo tři. Čtvrtý je ultimátním absolutnem. Nejdřív hledají chyby na sobě, obviňujíc se z nedostatečné přitažlivosti nebo nevhodnosti vlastních tělesních proporcí. Nakonec mají jasno všechny. Pan Zostuzený čelí všemu tomu křiku tykajícího se jeho bezbrané impotence úplně bezeslovně, nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat. Krom toho to přídavné jméno co vždycky používaly přímo nenávidí.
Ta poslední se zdála být tak čistá, povznesená nad všechno, stvořená pro dlouhé noční hovory a duševní intimno. Ale nakonec jsou všechny úplně stejné kopie téže jedné velké ženy se svými tělesnými potřebami, které Pan Zoufalý nedokáže naplnit.
Nemuže za to. Nemůže za pocity hnusu, které cití při pohledu na vlastní úd. Nemůže ani za to, jaký děs v něm vyvoláva představa nějaké dámy jak se ho dotýka. Pokaždé to na tom všem ztroskotá. Přijde mu jako ubohý kus masa, nějaké zakončení, co je tam navíc. Proč tohle musí mít zrovna on? Jeho penis vypadá jako alternativa mrkve, co byla na dně ledničky příliš dlouho. Matka ho vždycky cpala mrkvemi, prý aby měl lepší zrak. Jak hloupé.
Nakonec kvůli tomu opustil i svou práci v redakci jednoho mistního plátku. Zamiloval se do své kolegyně, ale po tom fiasku, kdy se nad jeho ochablým mužstvím baví celý pracovní kolektiv radši odešel.
A tak je teď Pan Splasknuté Ego leštič brýlí. Objíždí města a stojí v tom svém maličkém skládacím stánku a v supermarketech nabízí svůj úžasný čistič na brýle společně se speciálním hadříkem. Prosím jen mi pujčte vaše brýle a já vam předvedu jak budou bez skvrny. Vlastně je to jen destilovaná voda s pár kapkami okeny, ale to je nakonec úplně jedno, to jim neříká. A jemu to tak vlastně vyhovuje. Už žádní spolupracovníci, nikdo kdo by ho znal. Nikdo, kdo by hýřil svými rádoby vtipným narážkami na tak snadný terč. Ať si zvišují sebevědomí na někom jiném, on už se s nikým sblížit nechce.
Každé město přináší přesně tu správnou míru anonimity, levný hotel je jeho úkryt před otravnou společností. S každým nadražím a dalším ujetým kilometrem je dál od sebe samotného a od toho co pro ostatní lidi znamená. Posedává na zaplivaných lavičkách , čte si noviny a čeká na dalši spoj pro business co mu přinaší právě tolik aby s tím nějak přežil.
Pak se stane něco zvlaštního, Pan Antisociál si obkládá prkýnko věřejného záchodku tunami toaletniho papíru, aby se co nejvíc oddělil od těch předchozích co tu byli, když si uvědomí zvuky kterých si až doteď nevšímal. Z vedlejší kabinky lze slyšet něčí těžké oddychování a šustot oblečení z rychlých pohybů, nachvíli přestane sám dýchat aby slyšel co nejlépe. Vyleze si na mísu a nakloní se přes umakartovou stěnu. Sedí tam chlapík s kalhoty u kolen, vlasy jemně prošedivělé a masturbuje. Náš Pan Vyjejevený tam prostě stojí a pozoruje ho, pozoruje kapičku potu co mu stéka po čele, pozoruje to snažení, jeho úd a pak se přistihne jak se otírá vlastnimi genitálime o stěnu a zrychluje. Touží po vyvrcholení jako ten na nějž se při tom dívá. Konečně to přijde a on nevěří tomu jak slastný pocit to je. Na kalhotách má velký lepkavý flek, pokouší se ho vyčistit, ale nakonec si prostě zapne kabát a odejde.
Ve vlaku na tím pořád musí přemýšlet, to vzrušení které mu přinášelo, že může někoho pozorovat. Chce to znovu. Netušil že je pocit vzrusšení tak návykový. Přemýšlí o místech kde by to mohl zažít znova. Pan Zaujatý obejvil osmý div světa.
V klubech a discotekách čeká na to až si nadržené dětičky přijdou trochu užít na záchody. Je to ten, ktery nekonečně dlouho prochazí v noci parkem a tiše pozoruje. Nebo ten jež na bazénech čeká, až nějakou slečnu napadne nastavit svůj klín proti proudu trysky. Chlapík, co se na setmělých parkovištích plíží kolem zadýchaných vozidel a pak ještě napíná uši, když se vrací do hotelu stále napína uši po tak známém předorgastickém dechu. Ale nikdy se přitom sám sebe nechce ani dotknout, a tak stopy jeho orgasmů jsou na spoustě předmětů a jeho vlastních kalhotách.
Ze snu ho probudí hlasité vzdechy. Je brzy ráno už napadala rosa a jeho oči jsou rozzářené dychtivostí. Vyjde na balkon. Rozhodne se přelést po kovovém zabradlí na ten druhý. Může pozorovat ten pár, jsou tak blízko, postel není od balkónu ani celé dva metry. Svůj úd otírá o rám dveří, jeho vyvrcholení je mnohem rychlejší něž jejich. Rychle se snaží dostat zpátky, aby si ho snad nevšimli. Noha mu podklouzne v jeho hloupé zbrklosti.
O dvacet minut později ho dole najde náhodný kolemjdoucí. Pan Udělaný leží mrtvý na zemi ve svém pruhovaném pyžamu s velkým vlhkým flekem v rozkroku. Jak trapné.
Na začátku stojí každá před ním a opijí se svou představou Pana Zlomeného, jako muže svých snů, toho co je miluje pro jejich osobnost místo trapného uctívaní jejich klína jako středobodu vesmíru. Vystřízlivění pak trvá třeba měsíc nebo tři. Čtvrtý je ultimátním absolutnem. Nejdřív hledají chyby na sobě, obviňujíc se z nedostatečné přitažlivosti nebo nevhodnosti vlastních tělesních proporcí. Nakonec mají jasno všechny. Pan Zostuzený čelí všemu tomu křiku tykajícího se jeho bezbrané impotence úplně bezeslovně, nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat. Krom toho to přídavné jméno co vždycky používaly přímo nenávidí.
Ta poslední se zdála být tak čistá, povznesená nad všechno, stvořená pro dlouhé noční hovory a duševní intimno. Ale nakonec jsou všechny úplně stejné kopie téže jedné velké ženy se svými tělesnými potřebami, které Pan Zoufalý nedokáže naplnit.
Nemuže za to. Nemůže za pocity hnusu, které cití při pohledu na vlastní úd. Nemůže ani za to, jaký děs v něm vyvoláva představa nějaké dámy jak se ho dotýka. Pokaždé to na tom všem ztroskotá. Přijde mu jako ubohý kus masa, nějaké zakončení, co je tam navíc. Proč tohle musí mít zrovna on? Jeho penis vypadá jako alternativa mrkve, co byla na dně ledničky příliš dlouho. Matka ho vždycky cpala mrkvemi, prý aby měl lepší zrak. Jak hloupé.
Nakonec kvůli tomu opustil i svou práci v redakci jednoho mistního plátku. Zamiloval se do své kolegyně, ale po tom fiasku, kdy se nad jeho ochablým mužstvím baví celý pracovní kolektiv radši odešel.
A tak je teď Pan Splasknuté Ego leštič brýlí. Objíždí města a stojí v tom svém maličkém skládacím stánku a v supermarketech nabízí svůj úžasný čistič na brýle společně se speciálním hadříkem. Prosím jen mi pujčte vaše brýle a já vam předvedu jak budou bez skvrny. Vlastně je to jen destilovaná voda s pár kapkami okeny, ale to je nakonec úplně jedno, to jim neříká. A jemu to tak vlastně vyhovuje. Už žádní spolupracovníci, nikdo kdo by ho znal. Nikdo, kdo by hýřil svými rádoby vtipným narážkami na tak snadný terč. Ať si zvišují sebevědomí na někom jiném, on už se s nikým sblížit nechce.
Každé město přináší přesně tu správnou míru anonimity, levný hotel je jeho úkryt před otravnou společností. S každým nadražím a dalším ujetým kilometrem je dál od sebe samotného a od toho co pro ostatní lidi znamená. Posedává na zaplivaných lavičkách , čte si noviny a čeká na dalši spoj pro business co mu přinaší právě tolik aby s tím nějak přežil.
Pak se stane něco zvlaštního, Pan Antisociál si obkládá prkýnko věřejného záchodku tunami toaletniho papíru, aby se co nejvíc oddělil od těch předchozích co tu byli, když si uvědomí zvuky kterých si až doteď nevšímal. Z vedlejší kabinky lze slyšet něčí těžké oddychování a šustot oblečení z rychlých pohybů, nachvíli přestane sám dýchat aby slyšel co nejlépe. Vyleze si na mísu a nakloní se přes umakartovou stěnu. Sedí tam chlapík s kalhoty u kolen, vlasy jemně prošedivělé a masturbuje. Náš Pan Vyjejevený tam prostě stojí a pozoruje ho, pozoruje kapičku potu co mu stéka po čele, pozoruje to snažení, jeho úd a pak se přistihne jak se otírá vlastnimi genitálime o stěnu a zrychluje. Touží po vyvrcholení jako ten na nějž se při tom dívá. Konečně to přijde a on nevěří tomu jak slastný pocit to je. Na kalhotách má velký lepkavý flek, pokouší se ho vyčistit, ale nakonec si prostě zapne kabát a odejde.
Ve vlaku na tím pořád musí přemýšlet, to vzrušení které mu přinášelo, že může někoho pozorovat. Chce to znovu. Netušil že je pocit vzrusšení tak návykový. Přemýšlí o místech kde by to mohl zažít znova. Pan Zaujatý obejvil osmý div světa.
V klubech a discotekách čeká na to až si nadržené dětičky přijdou trochu užít na záchody. Je to ten, ktery nekonečně dlouho prochazí v noci parkem a tiše pozoruje. Nebo ten jež na bazénech čeká, až nějakou slečnu napadne nastavit svůj klín proti proudu trysky. Chlapík, co se na setmělých parkovištích plíží kolem zadýchaných vozidel a pak ještě napíná uši, když se vrací do hotelu stále napína uši po tak známém předorgastickém dechu. Ale nikdy se přitom sám sebe nechce ani dotknout, a tak stopy jeho orgasmů jsou na spoustě předmětů a jeho vlastních kalhotách.
Ze snu ho probudí hlasité vzdechy. Je brzy ráno už napadala rosa a jeho oči jsou rozzářené dychtivostí. Vyjde na balkon. Rozhodne se přelést po kovovém zabradlí na ten druhý. Může pozorovat ten pár, jsou tak blízko, postel není od balkónu ani celé dva metry. Svůj úd otírá o rám dveří, jeho vyvrcholení je mnohem rychlejší něž jejich. Rychle se snaží dostat zpátky, aby si ho snad nevšimli. Noha mu podklouzne v jeho hloupé zbrklosti.
O dvacet minut později ho dole najde náhodný kolemjdoucí. Pan Udělaný leží mrtvý na zemi ve svém pruhovaném pyžamu s velkým vlhkým flekem v rozkroku. Jak trapné.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
