Pot, tma, mrkev (povidka poslana na prijmacky)

Většina lidí považuje sex za důležitou součást vztahu, dokonce tak klíčocvou, že bez něho vztah nemůže prežít stejně jako bez lásky nebo důvěry. Tenhle chlapík, Pan Potencionalní Záhuba Lidstva, to tak neviděl. Jenže jeho poslední přítelkyně, stejně jako zástupy těch předchozích ano.
Na začátku stojí každá před ním a opijí se svou představou Pana Zlomeného, jako muže svých snů, toho co je miluje pro jejich osobnost místo trapného uctívaní jejich klína jako středobodu vesmíru. Vystřízlivění pak trvá třeba měsíc nebo tři. Čtvrtý je ultimátním absolutnem. Nejdřív hledají chyby na sobě, obviňujíc se z nedostatečné přitažlivosti nebo nevhodnosti vlastních tělesních proporcí. Nakonec mají jasno všechny. Pan Zostuzený čelí všemu tomu křiku tykajícího se jeho bezbrané impotence úplně bezeslovně, nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat. Krom toho to přídavné jméno co vždycky používaly přímo nenávidí.
Ta poslední se zdála být tak čistá, povznesená nad všechno, stvořená pro dlouhé noční hovory a duševní intimno. Ale nakonec jsou všechny úplně stejné kopie téže jedné velké ženy se svými tělesnými potřebami, které Pan Zoufalý nedokáže naplnit.
Nemuže za to. Nemůže za pocity hnusu, které cití při pohledu na vlastní úd. Nemůže ani za to, jaký děs v něm vyvoláva představa nějaké dámy jak se ho dotýka. Pokaždé to na tom všem ztroskotá. Přijde mu jako ubohý kus masa, nějaké zakončení, co je tam navíc. Proč tohle musí mít zrovna on? Jeho penis vypadá jako alternativa mrkve, co byla na dně ledničky příliš dlouho. Matka ho vždycky cpala mrkvemi, prý aby měl lepší zrak. Jak hloupé.
Nakonec kvůli tomu opustil i svou práci v redakci jednoho mistního plátku. Zamiloval se do své kolegyně, ale po tom fiasku, kdy se nad jeho ochablým mužstvím baví celý pracovní kolektiv radši odešel.
A tak je teď Pan Splasknuté Ego leštič brýlí. Objíždí města a stojí v tom svém maličkém skládacím stánku a v supermarketech nabízí svůj úžasný čistič na brýle společně se speciálním hadříkem. Prosím jen mi pujčte vaše brýle a já vam předvedu jak budou bez skvrny. Vlastně je to jen destilovaná voda s pár kapkami okeny, ale to je nakonec úplně jedno, to jim neříká. A jemu to tak vlastně vyhovuje. Už žádní spolupracovníci, nikdo kdo by ho znal. Nikdo, kdo by hýřil svými rádoby vtipným narážkami na tak snadný terč. Ať si zvišují sebevědomí na někom jiném, on už se s nikým sblížit nechce.
Každé město přináší přesně tu správnou míru anonimity, levný hotel je jeho úkryt před otravnou společností. S každým nadražím a dalším ujetým kilometrem je dál od sebe samotného a od toho co pro ostatní lidi znamená. Posedává na zaplivaných lavičkách , čte si noviny a čeká na dalši spoj pro business co mu přinaší právě tolik aby s tím nějak přežil.
Pak se stane něco zvlaštního, Pan Antisociál si obkládá prkýnko věřejného záchodku tunami toaletniho papíru, aby se co nejvíc oddělil od těch předchozích co tu byli, když si uvědomí zvuky kterých si až doteď nevšímal. Z vedlejší kabinky lze slyšet něčí těžké oddychování a šustot oblečení z rychlých pohybů, nachvíli přestane sám dýchat aby slyšel co nejlépe. Vyleze si na mísu a nakloní se přes umakartovou stěnu. Sedí tam chlapík s kalhoty u kolen, vlasy jemně prošedivělé a masturbuje. Náš Pan Vyjejevený tam prostě stojí a pozoruje ho, pozoruje kapičku potu co mu stéka po čele, pozoruje to snažení, jeho úd a pak se přistihne jak se otírá vlastnimi genitálime o stěnu a zrychluje. Touží po vyvrcholení jako ten na nějž se při tom dívá. Konečně to přijde a on nevěří tomu jak slastný pocit to je. Na kalhotách má velký lepkavý flek, pokouší se ho vyčistit, ale nakonec si prostě zapne kabát a odejde.
Ve vlaku na tím pořád musí přemýšlet, to vzrušení které mu přinášelo, že může někoho pozorovat. Chce to znovu. Netušil že je pocit vzrusšení tak návykový. Přemýšlí o místech kde by to mohl zažít znova. Pan Zaujatý obejvil osmý div světa.
V klubech a discotekách čeká na to až si nadržené dětičky přijdou trochu užít na záchody. Je to ten, ktery nekonečně dlouho prochazí v noci parkem a tiše pozoruje. Nebo ten jež na bazénech čeká, až nějakou slečnu napadne nastavit svůj klín proti proudu trysky. Chlapík, co se na setmělých parkovištích plíží kolem zadýchaných vozidel a pak ještě napíná uši, když se vrací do hotelu stále napína uši po tak známém předorgastickém dechu. Ale nikdy se přitom sám sebe nechce ani dotknout, a tak stopy jeho orgasmů jsou na spoustě předmětů a jeho vlastních kalhotách.
Ze snu ho probudí hlasité vzdechy. Je brzy ráno už napadala rosa a jeho oči jsou rozzářené dychtivostí. Vyjde na balkon. Rozhodne se přelést po kovovém zabradlí na ten druhý. Může pozorovat ten pár, jsou tak blízko, postel není od balkónu ani celé dva metry. Svůj úd otírá o rám dveří, jeho vyvrcholení je mnohem rychlejší něž jejich. Rychle se snaží dostat zpátky, aby si ho snad nevšimli. Noha mu podklouzne v jeho hloupé zbrklosti.
O dvacet minut později ho dole najde náhodný kolemjdoucí. Pan Udělaný leží mrtvý na zemi ve svém pruhovaném pyžamu s velkým vlhkým flekem v rozkroku. Jak trapné.