Dobrodružství doktora Basiddina

Prolog

Den první

Manhattan, 6 p.m.

Doktor Basiddin, muž asi padesátiletý s malým knírkem, začínající čelní pleší, velkým orlím nosem a vnímavýma pomněnkově modrýma očima, sedí ve své advokátní kanceláři na rohu dvacáté třetí a jedenácté a dopisuje dohodu pro pana Foxe, který se soudí celé roky s firmou Genesis. Na stole má rozložené knihy v šedé vazbě, nekonečné hromady papírů, staré otlučené brýle a modrou kravatu potřísněnou od majonézy. Své drobné ruce si neustále mne. Přemýšlí o tom, jak o víkendu vyrazí s přáteli na výlet do hor. Je úterý 11. ledna 2011 a blíží se sedmá hodina večerní. Čas se táhne jako med, který si ráno dával do čaje. Velká lampa barvy mladého hříbku září jasným světlem a čerstvá káva v porcelánovém hrnečku zvolna chladne. Basiddin vstane, prochází se po místnosti a přemýšlí.
Sekretářka Nelly, drobná bázlivá blondýnka neurčitého věku s černýma živýma očima vchází do místnosti a tiše pronese: „Budete mě ještě potřebovat, pane Basiddine? Její krátká hedvábná sukně se na nepatrný okamžik nadzdvihne větrem, který způsobil průvan z otevřeného okna. Basiddin zahlédne dlouhé hubené nohy v síťovaných punčochách a údivem zvedne obočí.
„Pro dnešek už končíme, Nelly. Můžete jít domů,“ řekne Basiddin přísně, a aniž by zvedl hlavu od počítače, dopisuje poslední stránku dohody, vnímá její laciný parfém a pokradmu pozoruje, jak odchází. Její chůze na vysokých podpatcích je poněkud vratká.
Náhle se ozve podivný zvuk, obrazovka zčerná a stolní lampa na psacím stole zhasíná. Místnost je ponořena do neprostupné tmy. Zhasla všechna světla v celé budově.
„Co se děje? Zase vypnuli proud? To už je tento měsíc potřetí,“ vykřikne Basiddin rozzlobeně svým barytonovým hlasem při představě, že celý dokument bude muset napsat znovu. Basiddin zuřivě bouchá pěstí do stolu. A ten podivný hluk zvenčí…
„Sakra, sakra,“ pomyslí si a nahmatává ve své aktovce malý stříbrný zapalovač. Neohrabaně si oblékne svůj tmavý dlouhý zimní plášť, který dosud visel na věšáku u okna. Je tma, úplná tma. Vyhlédne na chodník plný chaoticky pobíhající lidí a ve spěchu za sebou zamyká dveře kanceláře. Klíče mu padají na zem, hbitě se pro ně shýbá.
„Co to je, pane Bože? Ty lidi se snad pomátli, nebo co?“ Mačká netrpělivě tlačítko výtahu, ale nic nefunguje. Rozhodne se sejít do garáže po schodech, což nikdy předtím nedělal. Po několika minutách tápání ve tmě, při chabém světle zapalovače, nastartuje Basiddin svůj stříbrný Mercedes, rozsvěcí světla a pomalu se rozjíždí.
Na ulicích je neuvěřitelný zmatek, semafory přeskakují ze zelené na červenou. Na křižovatkách stojí velké množství nabouraných aut a zoufale křičících lidí. Basiddin zastavuje a snaží se pomoct prvnímu, kdo se namane. Je tu velký hluk. Houkání, pískání, policejní sirény, píšťalky, pláč se mísí s beznadějnými výkřiky zoufalství. Sténání raněných.
Basiddin zastaví a vystoupí. Chvíli se potácí mezi raněnými. Jako ve snách nakládá na zadní sedadlo auta asi tříletého chlapce s rozbitou hlavou a šedovlasou paní se zlomenou nohou. Slibuje jim, že je doveze co nejrychleji do nemocnice. Celý se klepe z té hrůzy. Cítí, jak mu po tváři stéká pramínek studeného potu.
Hlavní tah z města je zacpaný nabouranými auty, sanitkami a policejními vozy. Už z dálky je cítit nepříjemný kouř ze spálených pneumatik. Basiddin pomalu projíždí okolo banky, kde se shromáždily davy lidí. Na dveřích visí obrovský nápis: „Banka je uzavřena“. V břiše mu začalo naléhavě kručet. Chlapec na zadním sedadle usedavě pláče. „Mami, mami, maminko…“ Jeho krev potřísnila koženou sedačku auta.
Nemocnice je vzdálená jen pár bloků, ale dostat se k ní je nelehký úkol. Basiddin zapomněl, že se má sejít se ženou. Už je skoro osm a tak bere sluchátko svého telefonu a snaží se vytočit její číslo. Telefon nefunguje.
Po nekonečné jízdě přeplněnými ulicemi se Basiddin dostává ke své oblíbené restauraci „U suché dásně“. Rolety jsou stažené a hospoda je zavřená.
„Pane Bože, tomu nerozumím!“ šeptá Basiddin zděšeně. Jen s velkými obtížemi zaparkuje na rohu přilehlé ulice a všichni tři se vydávají pěšky ke hlavnímu vchodu nemocnice Sv. Augustina. Něžně bere plačícího chlapce do náručí a šeptá mu, že všechno bude dobré. Plyšový ptakopysk padá do kaluže. Před nemocnicí je velký dav potlučených lidí, kteří se snaží dostat dovnitř.
Zoufalý výraz v očích stařeny na nosítkách. Beznaděj. Bolest. Výkřiky. Pláč.
Co s nimi bude?


Den druhý

O lidech, kteří přežili

Probudil se v půl čtvrté ráno horkem. Poodhrnul plátěný béžový závěs a pod prudkým jižním sluncem uviděl obraz z 19. století. Černí lidé nosili na hlavách hrubé pytle, ženy zahalené od hlavy až k patě do pestrobarevných látek přenášely své děti na zádech. Někteří lidé byli naopak v evropském oblečení, v sandálech, jiní polozahalení a bosi. Toulaví psi a stará otlučené auta. Na věži právě odbíjela čtvrtá. Kohouti kokrhali a podpatky mladé ženy rytmicky klapaly. Antananarivo.
Cítil těžká víčka, opuchlé tělo a hluk na něj doléhá ze všech stran. Hlasy lidí, kohouti, zvony, hluk těžkých nákladních aut. Vyšel na malý dřevěný balkón a pozoroval tikot „velkoměsta“. Hlavu měl jako střep. Balkónové dveře nepříjemně zavrzaly, když se pohnuly v ranním větru. Pokoj byl zařízen v koloniálním stylu; stroze, ale pohodlně: dřevěná podlaha, velký dřevěný stůl s malou televizí, která nefungovala, mini lednice a dřevěný noční stolek s malou lampičkou s modrým kloboučkem a porcelánovou nožkou s vyobrazením bubeníka a tanečnice. Stěny byly vymalovány bíle a velká koupelna byla vykládaná modrou mozaikou. Místnosti vévodilo velké zrcadlo, pod kterým byl zasazený lavor, pak toaleta a prostý sprchový kout z přírodního kamene.
Basiddin se zašel osprchovat, abych ze sebe smyl tři hodiny spánku a velkou únavu po 15 hodinách letu. Začalo být nesnesitelné horko. „Cítím se jako ulovená antilopa na tom obraze v hotelu U tří švábů,“ pomyslil si Basiddin, když mu po těle stékaly kapky ledové vody. Na terase posnídal kafe a croissant, bagetu, a pár kusů ananasu s jogurtem. U vedlejšího stolu seděli lidé, se kterými se setkal už na letišti v New Yorku - Bob, Christian a jeho žena Céline. Basiddin zaslechl jejich rozhovor, jak Bob plánuje, že si tady koupí pozemek a postaví dům, aby tu mohl trávit zbytek svého života. Asi chce zapůsobit na Céline. Basiddin k nim přisedá a tuší, že to je začátek jejich přátelství.
Basiddin pozoruje Boba, jak srká nudlovou polévku. Převeliká hlava se zploštělou zadní částí, velké množství tmavých vlasů místy prokvetlých, které z čela prudce ustupují a tvoří nahoře a vzadu jakési vrabčí hnízdo, chuchvalce obočí a stále podmračený až kyselý výraz. Má krátké čelo s množstvím vrásek, malý psí nos a rozšklebená podivně tvarovaná ústa. Bob koktá, často koktá, když vypráví židovské anekdoty, a jeho oči těkají z místa na místo. Všichni se smějí a on vypráví další anekdotu.

Christian je naopak přitažlivý muž. Má vysokou svalnatou postavu, světle modré výrazné oči a nakrátko sestřižené tmavé vlasy jakoby posypané popelem. Má hrubé ruce a něžný úsměv. Christian žije půl roku v New Yorku a půl roku na Madagaskaru, ale po té katastrofě se už zřejmě nikdy nevrátí domů. Jsme rádi, že jsme se včas dostali na Madagaskar, na tom jsme se dnes ráno všichni shodli.
Christianova žena, Céline je žena středních let, vždy pohodlně oblečená a veselá. Má drobný obličej s větším nosem, krátce střižené hnědé vlasy, které si upravuje za uši a menší obtloustlou postavu, takže si obléká volné plandavé oblečení a pohodlné nízké boty. S věkem už trochu přibrala, takže se jí tuk na zadnici s každým krokem chvěje a otřásá. Céline celý den leží na pláži a opaluje se.
Po ránu je voda v moři příjemně chladná. Příroda se probouzí ze svého nočního spánku. Velký modrý motýl při svém ranním tanci poletuje od rudého květu ke žlutému. Kmeny kokosových palem se naklánějí k mořské hladině jako by se chtěli napít. V dálce je slyšet rytmus africké písně. Dva opilí domorodci na loďce vydlabané z kmene silného stromu povykují, zpívají a vrávoravě veslují. Po úzké stezce, která se vine do kopečka mezi rýžovými políčky, stoupají domorodci vzhůru do pralesa. Cesta se prudce svažuje do údolí, kde teče potok s podiveně žlutou zakalenou vodou. Chameleon mžourá svýma očkama a natahuje roztomile své pacičky po větvích. Shrbený černý muž s hlubokými vráskami na čele má v ruce jakousi dřevěnou tyč a tou se snaží sekat trávu. Basiddin si sedá pod obrovský strom, jehož větve se podivně splétají do neuvěřitelných tvarů. Pozoruje barevného ptáka, který si před chvílí sedl blízko něj na větev s podivně úzkými a dlouhými listy. Banánovníky mají tvar vějíře a mávají ve větru na pozdrav svými obrovskými tuhými listy. V dálce je vidět další plochý ostrov. Bílá mračna na obloze mají různé bizarní tvary – beránek, labuť, skřivan. Kolem jeho nosu prolétlo s neuvěřitelnou rychlostí cosi jako obrovská vážka duhové barvy.
Čas tady ztrácí svůj význam. Existuje jen den a noc. V téhle čarokrásné panenské přírodě vnímá jen vlahý vítr, pálící slunce a stíny palem. Co asi dělají v téhle chvíli lemuři? Co dělají chameleoni, když prší? Mají se kam schovat? Po dešti je moře příjemně teplé a osvěžující. Basiddin kráčí po břehu moře, po mrtvých schránkách korálů a občas zvedne nějakou hezky barevnou lasturu. Vlny omývají výčnělky drobných skal trčících z moře.
Basiddin leží pod moskytiérou a v bambusové chýši a myslím na svou ženu, která zahynula při autonehodě na Manhattanu před pár dny. Dnes v noci se mu o ní zdálo. Už nikdy jí nebude moct vyprávět to, co tady na ostrově viděl a zažije.
Škvírou mezi závěsem a dveřmi pozoruje proudy vody, kokosové palmy a banánovníky, které se prudce pohybují ve větru. Střecha je pokryta jen uschlými listy banánovníku. Snad vydrží ten prudký tropický déšť a nezačne téct dovnitř. Od rána leží u dveří chýše oba místní psi. Déšť pomalu ustává. Sluneční paprsky pronikají do potemnělé chýše škvírou mezi závěsy. Basiddin se sprchuje v ledové vodě a na bílé syrové stěně leze velká zelená ještěrka s modrým ocasem. Kapky deště se překrásně lesknou jako korálky v trávě.
Christian sedí s místními povaleči na terase restaurace s výhledem na velké jachty, parníky i maličké loďky a pije pivo značky Budweisser. Bob se snaží vetřít se do přízně jedné krásné černošce. Ta tvrdí, že studuje historii a nemůže se intenzivně učit, protože na ostrově stále vypadává elektrický proud. Její jednoduché a laciné šaty prozrazují mladistvou postavu. Černoška cení na Boba neustále své bílé zuby a vypíná malé prsy s výraznými bradavkami. Rodina je prý velmi chudá a nemůže ji dál držet na studiích. Bob nechává její matce – kdysi jistě byla velmi krásná - v obálce 50 000 ariarů. Asi si myslí, že za ním černoška půjde a bude s ním žít, kdo ví…
Celý den hustě prší. Je období dešťů.
K večeru útočí hejna komárů. Tisíce malých potvůrek štípu, koušou, vysávají. A to je teprve pět hodin odpoledne… Co bude večer? Bydlí se v primitivních podmínkách na okraji deštného pralesa.
Bob šílí. Hlavu má v dlaních, sedí na kraji postele a pláče.
„Hlavně mě nezavírej do té sítě,“ říká plačtivě. „Kdybych to byl tušil…Je mi úplně zle, je to pekelný, nemám vysvobození…co budu dělat? Smrdím. Jsem shnilotina…“ Koupelna má místo střechy vlnitý plech. Bob brečí v koupelně a svíjí se v nepochopitelných křečích. Christian a Céline tiše leží v objetí. Basiddin pozoruje oblohu a kouří.
Slunce zapadá mezi palmami a z pralesa se ozývají podivné zvuky: vrzání, štěbetání, kvákání, pištění, crdlikání a vřískání, krákání a ťukání – obrovský symfonický orchestr. Květy obřích šarlatových ibišků se zvolna zavírají, tak jako další hezký africký večer. Obzor je žluto fialový. Malá loďka tiše klouže po hladině.


Den třetí

Cyklón na St. Marie

1
„Člověk musí mnoho vytrpět, než nakonec všechno prohraje,“ řekla mu Céline, když spolu toho dne obědvali v útulné hospůdce v přístavu.
„Cítíš taky tu bídu kolem sebe?“ řekl Basiddin a vložil do úst další sousto ryby. „Jak jsme dopoledne procházeli krajinou, lidé posedávali na holé zemi a já poprvé uviděl rýžová pole na vlastní oči,“ pronesl s vážnou tváří a pak se trochu na ni usmál.
„Uvědomuješ si, že jsme projížděli nejchudší oblastí ostrova?“
„Bylo to jak živé obrazy: Děti mezi odpadky. Africké ženy perou prádlo v potoce. Muži nesou těžký náklad na hlavě. Africké ženy sklízejí na poli rýži. Černé děti se koupou, cákají a povykují v místním rybníce. Posedávající Afričané ve stínu štíhlonohé palmy.“
„Mluvíš jako kniha,“ zasmála se a koutkem oka pozorovala černého ptáka se žlutýma nohama, jak obratně usedá na větev stromu.
„Já nevím, “ zatvářil se nechápavě, ale bylo vidět, jak ho to potěšilo, „víš, zdá se mi, že ti lidé tady jsou mnohem šťastnější než u nás, nemyslíš?“
„Tady si poprvé naplno uvědomuji, jaký význam má slovo domov,“ řekl Basiddin a zvedl hlavu k obloze, aby mohl lépe pozorovat vrtulové letadlo, které pravidelně létalo na ostrov Sainte Marie.

Christian fotil černochy v přecpaném veřejném autobuse. Projížděli právě kolem textilní továrny, kde se zpracovává bavlna. Na malém letišti nastoupili do letadla.
„Máme před sebou padesát pět minut letu nad deštnými pralesy madagaskarské divočiny. Napravo vidíte Indický oceán a malé ostrůvky roztroušené podél ostrova, jako atoly Malediv,“ pronesl kapitán, když je krátce přivítal na palubě malého letadla.
„Letíme těsně nad hladinou moře. Nemáš strach?“ zeptal se s obavou v hlase Christian a pozoroval Boba, jak křečovitě svírá opěrky sedadla.
Právě přistáli. Basiddin cítí bodavou bolest v uších. Vlhký teplý vzduch, všude zelené kokosové palmy, tlustolisté banánovníky a chýše s posedávajícími černochy.
Ostrov je jak obrovská botanická zahrada. Brodí se džunglí. Každý krok znamená jisté nebezpečí.
Viděli obrovské ještěrky i různobarevné hady. Nikdo neví, jestli nejsou jedovatí. Báli se toho opuštěného zvířete. Šlo se projít k potůčku a pak odběhlo do houštiny. Obdivují se obrovským barevným květům, dotýkají se listů neobvyklých tvarů. Bob nás napomíná, že by rostliny mohly být jedovaté, ať si dáme větší pozor. Plazí se tady rostliny, které dosud nikdy neviděli. Před nimi se konečně objevují chýše z bambusu a ze dřeva, jako by se dostali z divočiny do ráje. Kmeny kokosových palem se různě naklánějí nad třpytivou hladinou Indického oceánu. Bob hltavě pije vodu, která ještě zbyla v láhvi. Cítí závrať a úlevu zároveň. Bob zahlédl velkou zelenou ještěrku se světlomodrým ocáskem, jež měla na hřbetu šest oranžových puntíků. A ty oči… Vykřikl a běžel za ní jako malé dítě, které je fascinované nezjimým zvířátkem. Kokosy žloutnou a slunce neuvěřitelně pálí.
Na prašné cestě z červené hlíny narážejí na domorodce, kteří sedí u cesty a zdvořile volají: „Bon žúúúr!!!“ Do řeči se s nimi dávají dva černoši. Oba jsou špinaví, otrhaní a vyhlížejí jako přiopilí bezdomovci z nádražní haly. Tvrdí, že znají cestu džunglí a že na pár ariarů je přivedou k chameleonům, kteří tady žijí volně v přírodě. Příliš se jim to nezdá, ale Christian souhlasí a tak všichni dostávají do pravé ruky kus dřevěného klacku a do levé ruky si berou list banánovníku, aby prý nedostali úžeh. Kráčíme pomalu po vyšlapané stezce podél zurčících vodopádů, potůčků, rýžových políček a každým krokem očekávají černého hada se žlutým bříškem na cestičce. Průvodci jdou opatrně, ale sebejistě. První, který se představil jako Maurice, jim klestí cestu zarostlým terénem velkou ostrou mačetou. Za ním kráčí trochu nejistě tři „barbaři“ a pak vzadu je jistí vysoký hubený domorodec s upoceným tělem, žlutou igelitovou taškou, jejíž obsah je jediným jeho majetkem. Májí trochu obavy z toho, aby je nezavedli hlouběji do džungle, nezabili je a neokradli. Vedro je k nepřečkání a nesnesení.
Po nekonečném pochodu džunglí se dostáváají k oceánu, kde nasedají na motorovou loď a vyrážejí na druhý cíp ostrova St. Marie. Po hodině plavby se vyloďují v čarokrásné zátoce s úžasně bílým jemným pískem. Opuštěná panenská příroda, nikde ani živáčka. Vydávají se na průzkum po okolí a s nimi jde jen místní pes Dodo. Dodo vypadá jako malý vlčák. Má nekonečně černou hebkou srst, neskutečně bílé ostré zuby, malé roztomilé tlapky a výrazné žluté oči. Kráčí s nimi po pobřeží tak, jako kdyby k jim odjakživa patřil. Bobo mu hází klacky a Dodo radostně běhá a skáče. Christian a Céline se potápějí v průzračné vodě, která se třpytí v poledním slunci. Doráží až k deltě podivné říčky a z dálky je slyšet kokrhání kohouta. Cesta dál je neprůchodná. Mají strach z krokodýlů a tak se vrací zpět k lodi.
Domorodci právě obědvají. Jsou přizváni ke stolu. Dostávají pivo a právě ulovenou rybu. S radostí přijímají a dostává se jim nevídané hostiny: grilovaná ryba s červenou hlavou na exotickém koření, tmavá celozrnná rýže a plátky smažených brambor, strouhaná zelenina různých barev a tvarů, nakládané plátky rajčat. Všechno to zapíjejí bílým vínem a vodou. Na závěr přichází karamelový moučník a silná černá káva.
Po obědě si Céline lehá na břeh oceánu do bílého písku a nechává se laskat slunečními paprsky. Ostatní dovádějí v moři s Dodem. Za pár minut sedí ve člunu a plaví se dál o pobřeží, kde je možno pozorovat obrovská hejna velkých tropických ryb a nepřeberné množství pestrobarevných korálů. Potápí se podél pobřeží.
2

K večeru domorodec zavírá dřevěná dvířka a bosýma nohama prohrabuje cestičku plnou bílých korálů. Čtyři bílí ptáci letí pod černými hrozivě vypadajícími mraky a s námahou usedají do větví vysoké palmy. Zvedá se vítr a postupně sílí. Ten černý mrak se objevuje z ničeho nic a rozvine se do hrozivé podoby. Tlustolisté palmy se klátí v prudkém větru. Blíží se bouře. Moře se vzdouvá a šílí. Šumění větru se mění v burácivě ohlušující řev. Provazy deště bičují horkem zmučenou přírodu. Smrtelně temná obloha vyvolává stav nepokoje a úzkosti. Žena v pestrobarevných šatech v náruči s dvouletým chlapcem v panice utíká do budovy školy a nesrozumitelně gestikuluje na ostatní. Škola je jediná zbudovaná z betonu, jediné útočiště. Ostatní chýše jsou jen z bambusu, dřeva a seschlých listů palem a vichr je během několika okamžiků rozmetá napadrť. Žádné varování není možné, protože lidé tady nemají ani rozhlas ani televizi.
Není kam se schovat. Listy banánovníku se divoce komíhají ve větru, není slyšet vlastního slova. Právě usedají k večeři. Céline křičí na Christiana něco nesrozumitelného a zprudka gestikuluje. Oba nechápavě pozorují Boba, jak vstává od stolu, běží ke kostelu a neohrabaně se snaží vylézt na zídku kostela a mizí za křovím. Seschlý vrásčitý domorodý muž ve světle modrých plátěných kalhotách s marně zápasí o svůj život s přírodními živly. Obloha je teď už celá černá. Stromy se lámou jako sirky. Vzduchem létají poplašení ptáci a kusy různých věcí. Basiddin bere do náruče kňučícího Doda a rychlými kroky s velkým úsilím postupuje ke škole. Po čele mu stéká studený pot. Bílou košili má celou promočenou a potrhanou, hnědé semišové mokasíny jsou plné vody. Kapky deště ho bičují do tváře. Upadne a plazí se mazlavým blátem. Má pocit hrůzy a strachu. Není vidět na krok. Bouře nabírá na síle. Ještě kousek…
Cyklón udeřil ničivou silou na ostrov Madagaskar. Úřady oznámily, že počet obětí stoupl už na dvě stě šedesát, další stovky lidí se pohřešují. Vládní Centrum krizových situací konstatovalo, že cyklón připravil o střechu nad hlavou 147 tisíc obyvatel. Živel, který na ostrov přinesl přívalové deště a silný vítr, který se pohybuje rychlostí až 230 kilometrů v hodině, začal Madagaskařany trápit už 13. ledna. Agentura Reuters upozorňuje, že odhadnout celkové škody není možné: Úřadům se zatím podařilo zmapovat situaci na 85 procentech zasaženého území. Hledání obětí stěžuje i hornatý terén. Zejména východ Madagaskaru je nyní prakticky odříznutý od okolí.












Duben 2009