V blízké budoucnosti
lidstvo odjede na dovolenou
do jiného vesmíru
a v ulicích se budou akorát povalovat
tvoje časopisy s vyluštěnými křížovkami
Pak se spustí spravedlivý déšť
pravda se ukáže
v parku vyroste rajská zahrada
na silnici budeme laně pást
a řeku zbavíme mostů
Hlídám tě, hlídám
ostrůvku mezi dlaněmi
jsi moje opuštěné město
kterým procházím jen já
A doufám, že se v brzké době
lidstvo nevrátí
24. února 2009
Poslední soud
Bylo to ve chvíli, kdy světlo pohaslo natolik, že se tomu jeho oči musely bolestně přizpůsobit. Uvědomil si, že se nachází jinde, než tomu bývalo, že se možná změnilo víc než jen prostředí, a vůbec že vše kolem jakýmsi necitelným způsobem odpovídá na jeho vlastní bolest.
Čtyři šedé stěny se zakaleným otvorem pro okno tvořily místnost, kde seděl s lokty zabořenými do kolenou a s hlavou v dlaních.
Pravidelnost a řád stěn a obdélníkových otvorů ve stěnách v něm vzbuzovaly takový neosobní chlad, že jej neuměl připsat ničemu jinému než peklu, jelikož to muselo být - podle něj - místo bez veškerého života a oživení.
Sám v sobě se právě cítil jako uprostřed příboje, zachycený na skále, která se postupně a těžce z vln zvedá, a tím jeho bolest opadává.
Vlny bolesti však o sobě ještě dávaly znát a úleva byla pouhá vzdálenost mezi nimi. Věděl, že myšlenkami, které odpočítávají čas k dalšímu bolestnému poryvu, jen bolest posiluje, a rozhodl se zaměřit na něco jiného, i když tušil, že i tam se jeho bolest objeví.
Věděl, že se dveře po jeho pravici otevřou a on bude muset do nich vejít, stejně jako každý, kdo se v této místnosti kdy ocitl.
Matným oknem se do šedého prostoru místnosti prodralo několik smrtelně bledých provazců. Dosáhly k jeho nohám, čímž v jeho očích - a následně v jeho shrbeném těle - vyvolaly nepříjemné napětí. Otočil se a za zdí někdo zakřičel. Byl to dušený křik, možná jen jeden výdech, možná ten poslední.
Chtělo se mu vyzpovídat. A vše vysvětlit. Jako by měl umřít, pokud už neumřel, jelikož tohle místo mu rozhodně nepřišlo jako z tohoto - vlastně lidského - světa.
Vejde dovnitř a obklopí ho temné bytosti. Za nimi bude stát jedna sivá bytost a k ní jej nasměrují.
Já nevím, proč jsem takhle žil - začne se hájit. Na všechno přece není důvod a člověk často hledá důvody, jen aby se sám sobě zdál lepší. Ale já nic takového nehledám, takže jsem snad díky tomu skutečně lepší. A ani tehdy jsem nehledal nějaké důvody - ať ty rádoby-správné, nebo ty skutečné - prostě jsem nad tím nepřemýšlel, jednal jsem podle současné situace, vždyť podle čeho jiného jsem mohl jednat?, v životě je všechno tak nejisté, a kdybych ještě uvažoval, jestli to či ono má tak být nebo nemá, tím bych se přece jaksi povyšoval nad samotnou nejistou podstatu života, a tím bych si vlastně lhal a lhal bych i všeobecně, všem...
Chcete po mně, abych se omluvil? Tak dobrá, omluvím se, ale za co? Copak jsem si sám vybral svoje přání, svoje touhy? Vždyť ony ke mně samy přicházely a kdybych je byl býval zavrhoval - nezavrhoval bych tím i život sám? Copak se život nemá žít tak, aby se v člověku uskutečňovalo to, co v něm život nejvíc vyvolává? A i kdybych se za to omluvil, nepopřel bych tím celý svůj smysl? Nespáchal bych svou duševní sebevraždu? ...
Když se vlny bolesti zmírnily a zůstala jen mírně čeřená hladina, otevřely se dveře a zaznělo jeho jméno. Ulekl se (píchlo jej v žaludku), ale vstal, protože věděl, že se ty dveře otevřou, že půjde dovnitř a...
"Tak se podíváme, kde vás to bolí..." řekla postava v bílém.
Posadil se do křesla, zaklonil hlavu a otevřel ústa doširoka - tak, že by málem vypustil duši, kdyby to bylo možné.
Tahle návštěva u zubaře pro něj byla jako poslední soud.
Čtyři šedé stěny se zakaleným otvorem pro okno tvořily místnost, kde seděl s lokty zabořenými do kolenou a s hlavou v dlaních.
Pravidelnost a řád stěn a obdélníkových otvorů ve stěnách v něm vzbuzovaly takový neosobní chlad, že jej neuměl připsat ničemu jinému než peklu, jelikož to muselo být - podle něj - místo bez veškerého života a oživení.
Sám v sobě se právě cítil jako uprostřed příboje, zachycený na skále, která se postupně a těžce z vln zvedá, a tím jeho bolest opadává.
Vlny bolesti však o sobě ještě dávaly znát a úleva byla pouhá vzdálenost mezi nimi. Věděl, že myšlenkami, které odpočítávají čas k dalšímu bolestnému poryvu, jen bolest posiluje, a rozhodl se zaměřit na něco jiného, i když tušil, že i tam se jeho bolest objeví.
Věděl, že se dveře po jeho pravici otevřou a on bude muset do nich vejít, stejně jako každý, kdo se v této místnosti kdy ocitl.
Matným oknem se do šedého prostoru místnosti prodralo několik smrtelně bledých provazců. Dosáhly k jeho nohám, čímž v jeho očích - a následně v jeho shrbeném těle - vyvolaly nepříjemné napětí. Otočil se a za zdí někdo zakřičel. Byl to dušený křik, možná jen jeden výdech, možná ten poslední.
Chtělo se mu vyzpovídat. A vše vysvětlit. Jako by měl umřít, pokud už neumřel, jelikož tohle místo mu rozhodně nepřišlo jako z tohoto - vlastně lidského - světa.
Vejde dovnitř a obklopí ho temné bytosti. Za nimi bude stát jedna sivá bytost a k ní jej nasměrují.
Já nevím, proč jsem takhle žil - začne se hájit. Na všechno přece není důvod a člověk často hledá důvody, jen aby se sám sobě zdál lepší. Ale já nic takového nehledám, takže jsem snad díky tomu skutečně lepší. A ani tehdy jsem nehledal nějaké důvody - ať ty rádoby-správné, nebo ty skutečné - prostě jsem nad tím nepřemýšlel, jednal jsem podle současné situace, vždyť podle čeho jiného jsem mohl jednat?, v životě je všechno tak nejisté, a kdybych ještě uvažoval, jestli to či ono má tak být nebo nemá, tím bych se přece jaksi povyšoval nad samotnou nejistou podstatu života, a tím bych si vlastně lhal a lhal bych i všeobecně, všem...
Chcete po mně, abych se omluvil? Tak dobrá, omluvím se, ale za co? Copak jsem si sám vybral svoje přání, svoje touhy? Vždyť ony ke mně samy přicházely a kdybych je byl býval zavrhoval - nezavrhoval bych tím i život sám? Copak se život nemá žít tak, aby se v člověku uskutečňovalo to, co v něm život nejvíc vyvolává? A i kdybych se za to omluvil, nepopřel bych tím celý svůj smysl? Nespáchal bych svou duševní sebevraždu? ...
Když se vlny bolesti zmírnily a zůstala jen mírně čeřená hladina, otevřely se dveře a zaznělo jeho jméno. Ulekl se (píchlo jej v žaludku), ale vstal, protože věděl, že se ty dveře otevřou, že půjde dovnitř a...
"Tak se podíváme, kde vás to bolí..." řekla postava v bílém.
Posadil se do křesla, zaklonil hlavu a otevřel ústa doširoka - tak, že by málem vypustil duši, kdyby to bylo možné.
Tahle návštěva u zubaře pro něj byla jako poslední soud.
Každá zraňuje, poslední zlomí
Za pár dní se ozval znovu. „Co kdybychom zašli do fitness trochu si zasportovat? V centru je fitko se saunou. Sejdeme se zítra před osmou,“ oznámil bez kompromisů a ona věděla, že zažije zase něco „pavoučího“ a nezapomenutelného.
Byl překrásný večer. Na slunečních hodinách četla nápis: „Omnia vulnerant, ultima necat – Každá zraňuje, poslední zlomí.“
Přišel včas. Znovu elegantní a uhlazený. Nabídl jí rámě a již kráčeli bulvárem až do úzkých uliček města po starých dlažebních kostkách.
Švitořící turisté. Žebrající stařec bez končetiny. Luxusní obchody a nablýskané restaurace. Odbočili do průchodu a prošli dál dlouhou chodbou a pak po schodišti dolů do sklepních prostorů. Vyzvedli si žluté froté ručníky a kráčeli chodbou dál. V labyrintu chodeb se kupodivu vyznal a tak hádala, že tady není poprvé. - „Jéje, vana už je napuštěná a je plná pěny,“ přistoupila k vířivé vaně a zkusila, zda není příliš horká.
„Máš překrásný tělo,“ řekl. Horká lázeň a přítmí. Jeho něžné doteky a polibky. Pustili si bublinky a pěna z vany se začínala nepříjemně zvedat do výšky.
„Zastav to, zastav to!“ křičela pobaveně a smála se na celé kolo.
„Víš mám trochu problém,“ poznamenal„asi mě zavřou do vězení. Můj případ vyšetřují už sedm let.“
„A cos proved´?“ zarazila se.
„Ztratilo se 370 miliónů a já jako jednatel firmy za to nesu plnou zodpovědnost,“ odpověděl.
„To je blbý, trestní sazba je šest až dvanáct let nepodmíněně,“ povzdechla si a starostlivě se na něj zadívala.
„A třeba mě nezavřou...,“ poznamenal s nadějí v hlase.
Ani ji nepolíbil, ani se jí nedotkl. Něco se muselo stát. Prostory sauny byly malinké. Převlékárna s jednoduchou dřevěnou lavicí, úzké skříňky, dvojitá sprcha, odpočívárna s několika dřevěnými lehátky a parní lázeň. Pomalu se svlékla a vklouzla do sauny. Lehla si na prostřední schod a pod hlavu si dala dřevěný rošt. Zalila ji blaženost. Zvolna dýchala a začínala se potit. On se opozdil, možná jí prohledával kabelku, kterou si nechala v převlékárně se všemi doklady a osobními věcmi. Možná ještě telefonoval a něco řešil.
Vlezl si na ten nejvyšší schod a lehl si tak, aby na ni dobře viděl.
„Tak takhle trávíš pracovní dobu, jo?“ prohlásil pobaveně.
„Mám zákonný nárok na půl hodiny přestávky na oběd po odpracovaných čtyřech hodinách,“ uchichtla se.
„Mám teď dilema, jaký si mám koupit auto: Audi Q7, Porsche nebo Mercedes C řady? Poraď mi, prosím,“ zaškemral.
„Q7 je překrásný a praktický, Porsche bych vyloučila, protože je moc tvrdý a Mercedes sluší starším pánům. Takže Q7 černé, nebo stříbrné barvy,“ ona na to.
„A taky Ti chci koupit nové hodinky,“ prohlásil. „Jaké bys chtěla?“
„Třeba s malými diamanty. Drobounké, jen takové malinké diamantíky třeba od Cartiera.“
„Dobře, dostaneš hodinky.“
„Mám tě ráda,“ řekla.
„Koupím ti, co budeš chtít.“
„To vím, ale všechno nechci.“
„Už musím ven, je mi hrozný horko,“ prohlásil po pár minutách na nejvyšší schodě sauny. Pomalu si sedl a zhluboka dýchal. Byl zpocený a tvář měl zarudlou. A nakonec vstal a zamířil do sprchy. Bazén s ledovou vodou tam chyběl. Začal se sprchovat studenou vodu. Kapky vody na jeho mohutné svalnaté těle. Přistoupila k němu a lehce se ho dotkla. Něžně ji objal. Proudy ledové vody stékaly po jejich horkých rozvášněných tělech. Bylo úžasné, jak na vše zapomněl a věnoval se jenom jí.
Dlouho se pak neviděli. Z novin se dozvěděla, že se oběsil za tři dny po svém zatčení v cele číslo 589.
Byl překrásný večer. Na slunečních hodinách četla nápis: „Omnia vulnerant, ultima necat – Každá zraňuje, poslední zlomí.“
Přišel včas. Znovu elegantní a uhlazený. Nabídl jí rámě a již kráčeli bulvárem až do úzkých uliček města po starých dlažebních kostkách.
Švitořící turisté. Žebrající stařec bez končetiny. Luxusní obchody a nablýskané restaurace. Odbočili do průchodu a prošli dál dlouhou chodbou a pak po schodišti dolů do sklepních prostorů. Vyzvedli si žluté froté ručníky a kráčeli chodbou dál. V labyrintu chodeb se kupodivu vyznal a tak hádala, že tady není poprvé. - „Jéje, vana už je napuštěná a je plná pěny,“ přistoupila k vířivé vaně a zkusila, zda není příliš horká.
„Máš překrásný tělo,“ řekl. Horká lázeň a přítmí. Jeho něžné doteky a polibky. Pustili si bublinky a pěna z vany se začínala nepříjemně zvedat do výšky.
„Zastav to, zastav to!“ křičela pobaveně a smála se na celé kolo.
„Víš mám trochu problém,“ poznamenal„asi mě zavřou do vězení. Můj případ vyšetřují už sedm let.“
„A cos proved´?“ zarazila se.
„Ztratilo se 370 miliónů a já jako jednatel firmy za to nesu plnou zodpovědnost,“ odpověděl.
„To je blbý, trestní sazba je šest až dvanáct let nepodmíněně,“ povzdechla si a starostlivě se na něj zadívala.
„A třeba mě nezavřou...,“ poznamenal s nadějí v hlase.
Ani ji nepolíbil, ani se jí nedotkl. Něco se muselo stát. Prostory sauny byly malinké. Převlékárna s jednoduchou dřevěnou lavicí, úzké skříňky, dvojitá sprcha, odpočívárna s několika dřevěnými lehátky a parní lázeň. Pomalu se svlékla a vklouzla do sauny. Lehla si na prostřední schod a pod hlavu si dala dřevěný rošt. Zalila ji blaženost. Zvolna dýchala a začínala se potit. On se opozdil, možná jí prohledával kabelku, kterou si nechala v převlékárně se všemi doklady a osobními věcmi. Možná ještě telefonoval a něco řešil.
Vlezl si na ten nejvyšší schod a lehl si tak, aby na ni dobře viděl.
„Tak takhle trávíš pracovní dobu, jo?“ prohlásil pobaveně.
„Mám zákonný nárok na půl hodiny přestávky na oběd po odpracovaných čtyřech hodinách,“ uchichtla se.
„Mám teď dilema, jaký si mám koupit auto: Audi Q7, Porsche nebo Mercedes C řady? Poraď mi, prosím,“ zaškemral.
„Q7 je překrásný a praktický, Porsche bych vyloučila, protože je moc tvrdý a Mercedes sluší starším pánům. Takže Q7 černé, nebo stříbrné barvy,“ ona na to.
„A taky Ti chci koupit nové hodinky,“ prohlásil. „Jaké bys chtěla?“
„Třeba s malými diamanty. Drobounké, jen takové malinké diamantíky třeba od Cartiera.“
„Dobře, dostaneš hodinky.“
„Mám tě ráda,“ řekla.
„Koupím ti, co budeš chtít.“
„To vím, ale všechno nechci.“
„Už musím ven, je mi hrozný horko,“ prohlásil po pár minutách na nejvyšší schodě sauny. Pomalu si sedl a zhluboka dýchal. Byl zpocený a tvář měl zarudlou. A nakonec vstal a zamířil do sprchy. Bazén s ledovou vodou tam chyběl. Začal se sprchovat studenou vodu. Kapky vody na jeho mohutné svalnaté těle. Přistoupila k němu a lehce se ho dotkla. Něžně ji objal. Proudy ledové vody stékaly po jejich horkých rozvášněných tělech. Bylo úžasné, jak na vše zapomněl a věnoval se jenom jí.
Dlouho se pak neviděli. Z novin se dozvěděla, že se oběsil za tři dny po svém zatčení v cele číslo 589.
Nuda a technika
Nuda a technika
Alespoň to, díky stroji!
Rozhlédnu-li se kolem sebe, vidím jen ošumělou kancelář s šedými počítači, popsané šanony a tuny papíru, které nikoho nezajímají, kancelářské stoly, poličky s časopisy, novinami a knihami, které stejně nikdy nikdo nebude číst. Leží tady statistické ročenky, které ještě nikdo neotevřel a podivný koberec, který jako by tiše sténal nad kroky zbytečných lidí. Na stěnách mapy, rozhlas pro případ požáru a na stropě úsporné osvětlení. Chybí nám krása. Sedět tu každý den a plnit nesmyslné příkazy nadřízených je tak trochu deprimující. Tato každodenní realita se vám zaryje do mozku tak, že se celý rozplizne a zakrní - pro případnou činnost pak hledáte správný formulář na „vnitřní sdělení“ svých pocitů a marnosti.
„Nenávidím svou dobu,“ napsal před smrtí Saint-Exupéry. Marnost je vlastně něco neurčitého, co se vám plíživě zarývá do těla již při ranním vstávání, při pohledu do zrcadla, pří snídani, při cestě autobusem, metrem, při nákupu litrové vody, při procházce parkem a při pozdravu kolegy na rozlehlých chodbách anonymního úřadu. Když poodkrytou žaluzií proniká sluneční paprsek na klávesnici a rádio hraje banální populární skladbu již počtvrté během tohoto nekonečně dlouhého pracovního dne...
K přírodě se obracíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragédie páchnou kanceláří a krev, která v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.[1]
Těšit se, můj Bože. Ano, je potřeba se každý den na něco těšit. Touto zásadou je třeba se řídit a nepropadat depresím a pocitu marnosti. A hlavně – malovat si svou světlou budoucnost. Co takhle zaletět do Bruselu na čůrajícího chlapečka, nebo na Atomium, do Paříže – projít se romantickými uličkami slavných malířů a jiných bohémů, do Istanbulu na víkend – prohlédnout si mešity a nasát do sebe dávnou historii. Myslet na budoucnost. Změnit prostředí. Změnit myšlenky. Změnit klima. Změnit celý šedý nehezký život a podniknout něco nevšedně kouzelného. Třeba nazout si kolečkové brusle a vyrazit před dům, jít si zacvičit, do sauny, plavat ve studené vodě, zahloubat se do zažloutlé knihy z městské knihovny – procházet se loudavě mezi regály a snažit se nalézt tu nejpřitažlivější knihu na večerní siestu. Třeba postavit dům. Nemít někoho, kdo vám bude každodenně lhát.
Zase mi nikdo nepíše. Mít poštovní schránku nacpanou jen reklamními letáky a červenými složenkami – ty prohnané zarudlé bestie putující neúnavně každý měsíc na to správné místo tak jako lososi při cestě k ústí moře a zpět. Ježišmarjá! Možná tam příště bude pozvánka na bál, setkání spolužáků gymnázia po dvaceti letech, pozvání na ochutnávku chilských vín nebo vernisáž fotografií známé osobnosti. Ach jo, příště tam budou zase letáky a složenky, možná výzva od Policie České republiky s žádostí, abych se dostavila vysvětlit špatné parkování. Při myšlence na složenky náhle zazvonil telefon. „Ahoj, jak se máš, dáme dneska řeč? Jak to vypadá s tou prezentaci pro náš časopis. Budeme muset předělat ten slide o mediálních agenturách. Pošlu ti k tomu mejl a sejdeme se večer a pak to probereme, hezký den“, to byl on, co mě už několik dní vysává, slibuje mi peníze za spolupráci při PR prezentacích a pak se nějakým způsobem vymluví, že nemá. „Teď bohužel nemám, ale příští týden ti to určitě dám“, slibuje a slibuje.To jsou půlhodinové nebo hodinové rozhovory. Rozhovory o ničem.
Přišel opravář na kopírku. Klep, klep. „Dobrý den“, slušně pozdravil nevýrazný smutný pán. Bezmocně hodnotí situaci, diagnostikuje přístroj, sklání se ke kabelům. Kdo asi může žít s takovým člověkem, který spravuje přístroje. Je asi bez fantazie, bez invencí. Má bledou tvář, rezavé jemné mastné vlasy na krátko sestřižené s mírnou pleší. Nevýrazné zapadlé oči. Je stále oblečen do riflí z tržnice a tmavomodrého laciného svetru. Nemluví a jen ošetřuje stroj. Kleká si k němu, vstává, naklání se, dotýká se ho, Ani jsem si nevšimla, zda má snubní prsten. Ne, nemá žádné prsteny, ale vždyť i ženatí muži nenosí snubní prsten. Nehnutě pozoruje práci stroje, pak náhle mění polohu svého těla a ukazováčkem vyťukává heslo. Ústa má tak nějak zkřivená. Bledá kůže je průsvitná a mrtvolná. Nos má velký a ústa příliš malá, uši má podivné, vztyčené nepřirozeně od hlavy. „Přijdu ještě zítra ráno“, pronese jako by mimochodem. Do stroje vkládá barevné papíry a znovu tiskne klávesy na stroji. Pozoruje práci stroje. Je to jako nekonečný dialog mezi člověkem a věcí. Za chvíli končí pracovní doba a venku je slunečný, ale chladný jarní den. Vychází ven, stroj jako skromný génius opět pracuje a já se cítím nepatrně šťastná jakousi tečí principu štěstěny. Alespoň to, díky stroji.
[1] Camus, Albert. Léto. Praha : Hynek, 1999, s. 57.
Alespoň to, díky stroji!
Rozhlédnu-li se kolem sebe, vidím jen ošumělou kancelář s šedými počítači, popsané šanony a tuny papíru, které nikoho nezajímají, kancelářské stoly, poličky s časopisy, novinami a knihami, které stejně nikdy nikdo nebude číst. Leží tady statistické ročenky, které ještě nikdo neotevřel a podivný koberec, který jako by tiše sténal nad kroky zbytečných lidí. Na stěnách mapy, rozhlas pro případ požáru a na stropě úsporné osvětlení. Chybí nám krása. Sedět tu každý den a plnit nesmyslné příkazy nadřízených je tak trochu deprimující. Tato každodenní realita se vám zaryje do mozku tak, že se celý rozplizne a zakrní - pro případnou činnost pak hledáte správný formulář na „vnitřní sdělení“ svých pocitů a marnosti.
„Nenávidím svou dobu,“ napsal před smrtí Saint-Exupéry. Marnost je vlastně něco neurčitého, co se vám plíživě zarývá do těla již při ranním vstávání, při pohledu do zrcadla, pří snídani, při cestě autobusem, metrem, při nákupu litrové vody, při procházce parkem a při pozdravu kolegy na rozlehlých chodbách anonymního úřadu. Když poodkrytou žaluzií proniká sluneční paprsek na klávesnici a rádio hraje banální populární skladbu již počtvrté během tohoto nekonečně dlouhého pracovního dne...
K přírodě se obracíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragédie páchnou kanceláří a krev, která v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.[1]
Těšit se, můj Bože. Ano, je potřeba se každý den na něco těšit. Touto zásadou je třeba se řídit a nepropadat depresím a pocitu marnosti. A hlavně – malovat si svou světlou budoucnost. Co takhle zaletět do Bruselu na čůrajícího chlapečka, nebo na Atomium, do Paříže – projít se romantickými uličkami slavných malířů a jiných bohémů, do Istanbulu na víkend – prohlédnout si mešity a nasát do sebe dávnou historii. Myslet na budoucnost. Změnit prostředí. Změnit myšlenky. Změnit klima. Změnit celý šedý nehezký život a podniknout něco nevšedně kouzelného. Třeba nazout si kolečkové brusle a vyrazit před dům, jít si zacvičit, do sauny, plavat ve studené vodě, zahloubat se do zažloutlé knihy z městské knihovny – procházet se loudavě mezi regály a snažit se nalézt tu nejpřitažlivější knihu na večerní siestu. Třeba postavit dům. Nemít někoho, kdo vám bude každodenně lhát.
Zase mi nikdo nepíše. Mít poštovní schránku nacpanou jen reklamními letáky a červenými složenkami – ty prohnané zarudlé bestie putující neúnavně každý měsíc na to správné místo tak jako lososi při cestě k ústí moře a zpět. Ježišmarjá! Možná tam příště bude pozvánka na bál, setkání spolužáků gymnázia po dvaceti letech, pozvání na ochutnávku chilských vín nebo vernisáž fotografií známé osobnosti. Ach jo, příště tam budou zase letáky a složenky, možná výzva od Policie České republiky s žádostí, abych se dostavila vysvětlit špatné parkování. Při myšlence na složenky náhle zazvonil telefon. „Ahoj, jak se máš, dáme dneska řeč? Jak to vypadá s tou prezentaci pro náš časopis. Budeme muset předělat ten slide o mediálních agenturách. Pošlu ti k tomu mejl a sejdeme se večer a pak to probereme, hezký den“, to byl on, co mě už několik dní vysává, slibuje mi peníze za spolupráci při PR prezentacích a pak se nějakým způsobem vymluví, že nemá. „Teď bohužel nemám, ale příští týden ti to určitě dám“, slibuje a slibuje.To jsou půlhodinové nebo hodinové rozhovory. Rozhovory o ničem.
Přišel opravář na kopírku. Klep, klep. „Dobrý den“, slušně pozdravil nevýrazný smutný pán. Bezmocně hodnotí situaci, diagnostikuje přístroj, sklání se ke kabelům. Kdo asi může žít s takovým člověkem, který spravuje přístroje. Je asi bez fantazie, bez invencí. Má bledou tvář, rezavé jemné mastné vlasy na krátko sestřižené s mírnou pleší. Nevýrazné zapadlé oči. Je stále oblečen do riflí z tržnice a tmavomodrého laciného svetru. Nemluví a jen ošetřuje stroj. Kleká si k němu, vstává, naklání se, dotýká se ho, Ani jsem si nevšimla, zda má snubní prsten. Ne, nemá žádné prsteny, ale vždyť i ženatí muži nenosí snubní prsten. Nehnutě pozoruje práci stroje, pak náhle mění polohu svého těla a ukazováčkem vyťukává heslo. Ústa má tak nějak zkřivená. Bledá kůže je průsvitná a mrtvolná. Nos má velký a ústa příliš malá, uši má podivné, vztyčené nepřirozeně od hlavy. „Přijdu ještě zítra ráno“, pronese jako by mimochodem. Do stroje vkládá barevné papíry a znovu tiskne klávesy na stroji. Pozoruje práci stroje. Je to jako nekonečný dialog mezi člověkem a věcí. Za chvíli končí pracovní doba a venku je slunečný, ale chladný jarní den. Vychází ven, stroj jako skromný génius opět pracuje a já se cítím nepatrně šťastná jakousi tečí principu štěstěny. Alespoň to, díky stroji.
[1] Camus, Albert. Léto. Praha : Hynek, 1999, s. 57.
Úryvky z deníku 2008
Úryvky z deníku
6.10.2008
„Ulítáváš, Danoušku!“ Zase mi tečou slzy. Pořád musím myslet na to, jak jsi v noci umřel. Žil jsi, jako bys věděl, že brzy umřeš…
Začíná podzim. Barevné listí se snáší k zemi. Chvěju se zimou. A zase mi tečou proudy slané vody z očí. „Dane, chybíš mi!“ Srkám horký čaj. Spěchám.
Zašla jsem ke kartářce, která mi svým jímavým hlasem prorokovala dlouhý a šťastný život v bohatství a brzké uzavření sňatku.
Toužím se znovu setkat s Luisem. Myslím na všechno, co má ještě přijít. Budím se v noci a tiše pláču…
"...Sahají po všem a nedostanou nic; milují bez výhrad a je jim opláceno výsměchem a zradou, kterou neopomenou i s úroky krutosti vrátit eventuálním dalším partnerům; dosáhnou-li přesto kdy objektu své touhy, metamorfózuje jim pod rukama v ohyzdný a banální přelud – takový a nejiný je úděl těch, kdož bloudí bezvýchodnými zákruty temných alejí..."
Bunin, I.: Temné aleje. Mladá fronta, Praha 1962.
8.10.2008
Kráčel svou houpavou chůzí ke vchodovým dveřím. Jen lehce se usmál, když otevřela dveře a pozvala ho dál. Vzal ji okolo pasu a stoupali spolu po schodech nahoru. Pronesl nějaký žert, zasmáli se a lehce se políbili. Cítila lehkost, spokojenost a velkou úlevu. Znovu se k ní vrátil.
„Tys tady někoho měla?“ pronesl ledabyle.
„Ty boty jsou mého syna,“ bránila se.
„Já myslím tu skleničku na botníku,“ znovu zaútočil.
„No, nalila jsem si džus a nedopila ho. Ty jsi tak strašně žárlivý… Ty žárlíš!“ zasmála se.
„Ale vůbec ne,“ pronesl a pokračoval „udělala bys mi trochu kafe?“
Ze všech způsobů, jak vzniká láska, ze všech sil rozsévajících to posvátné zlo, je nejúčinnější ten velký vzrušující vír, který se nás někdy zmocní. A bytost, s kterou se v té chvíli bavíme – kostky jsou vrženy -, tu budeme milovat.
Proust, Marcel. Swannova láska. Přel. Josef Heyduk.
Praha : Mladá fronta, 1997, s.54.
„Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.“
„Na zemi je jen jediné opojení: absolutní jistota, že druhá osoba vám patří. Já toužím po tomto opojení. Hledat nenalezitelné.“
„Láska je hra s city a boj s rozumem.“ „Láska je náměsíčnost ducha.“ http://citaty.net/autori/proust-marcel
9.10.2008
Děsí mě šíře poznatků, která je neuchopitelná a nepochopitelná jednomu životu. Ty nejhorší pasti si na sebe stražíme sami. Někdy s pomocí našich blízkých. A těm zase pomáháme my.
Letošní Nobelovu cenu za literaturu získal francouzský spisovatel Le Clézio. Česky vyšla jeho díla Bludná hvězda a Poušť.
Na angličtině jsme probírali národní specifika. Nejlepšími milovníky jsou prý Řekové - mám s tím svou osobní zkušenost – a nejhorší jsou tvrdě pracující Japonci. Moc jsme se při tom nasmáli a Avanti – naše učitelka - nechtěla znát další podrobnosti o tom, proč vlastně jsou Japonci nejhoršími milovníky.
Avanti se narodila v Indii. Je to zajímavý člověk. S Avanti se muselo něco stát. Nepoznávám ji. Od té doby, co se vrátila z Ameriky, je plná života a srší optimismem. Domnívám se, že tam musela potkat někoho zvlášť zajímavého. Asi bude zamilovaná.
Dnes večer jsem se začetla do knihy Grahama Greena Můj svět – deník snů.
„V červenci 1987 mě šokovala zpráva v novinách, že týž papež pomýšlí na kanonizaci Krista. Řekl jsem si, že ten člověk musí být posedlý pýchou, jestliže se domnívá, že ze svého postavení může takovou poctu poskytovat Kristu. Stalo se, že byl na návštěvě v Antibes a jednoho dne jsem kolem něho šel na hradbách. Klečel tam v modlitbě a hleděl na moře…“ s.61.
13.10.2008
Moje pocity při četbě knihy:
Měla jsem nutkavou představu způsobit Swannovi zranění, aby mu začala téct krev, vlepit mu nečekaný pohlavek, nebo dát herdu do zad, či ho alespoň důrazně napomenout, zařvat na něj, aby se konečně vzpamatoval, zvláště od str. 138, jelikož není schopen se odpoutat od své Odette ani na jediný okamžik, i když je zcela nabíledni, že Odette nemá Swanna ve svém srdci, a ani na okamžik jej neměla.
(Proust, M.: Swannova láska. Mladá fronta, 1997)
Dnes v noci jsem měla celkem velmi živý sen o lednici, spisech a šéfovi. Šéf advokátní kanceláře - čtyřicátník s prokvétajícími skráněmi, ne příliš výrazný typ, uhlazený perfekcionalista - , stojí před lednicí čelem ke mně a pravou rukou mi svírá zápěstí za mými zády. V otevřené lednici se tísní hromady a hromady spisů z případů poslední doby.
„Proč jsou ty spisy v lednici?“ ptá se přísně a zlostně krabatí čelo. Hledí na moje ústa a chystá se je políbit.
blazeovaný, blaseovaný
znuděný, netečný, přesycený požitky, nafoukaný
14.10.2008
Zpráva z novin
Ústav pro studium totalitních režimů v pondělí 13.10. 2008 zveřejnil dokumenty, z nichž vyplývá, že spisovatel Milan Kundera měl v době svých studií v roce 1950 udat Miroslava Dvořáčka, který v tehdejším Československu působil jako agent-chodec. Dvořáčkovi hrozil trest smrti, nakonec si ve vězení odseděl 14 let.
O kauze informoval týdeník Respekt.
Milan Kundera se odstřihl od medií, jako tajemný a mlčenlivý autor se snažil zůstat skryt přede všemi. Dnes však autor promluvil v televizi a svou vinu zcela popřel.
Vaculík: „ Dílo dobrého autora je lepší než autor sám.“
V románu Moc a sláva GG (Graham Greene) napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je jistě našel.
Yvonne Cloetta Vevey, Švýcarsko, říjen 1991
A zkrášlila z koketnosti úsměv, který jí ten předpoklad vyloudil, vkládajíc do svého modrého pohledu, upřeného na generála, snivý a sladký výraz.
Prust, M.: Swannova láska, s. 176
15.10.2008
Oběd
Pozoruji člověka v pruhované pomačkané košili, který neuvěřitelně rychle napichuje sousta brambor, která předtím neuvěřitelně chvatně a ledabyle rozkrájel. Dělil je tak hlučně, že všichni v této restauraci přestávali konverzovat a otáčeli se k němu, ale on stále hlasitěji bušil do talíře.
Měl jistě laskavou matku, která svému synáčkovi umetala celé roky cestičku školními léty a nespoutaný optimismus zářící z jeho tváře říkal všechno o jeho nitru. „Och, jak neuvěřitelně skvělé sebevědomí!“
Kulaté žluté brambory se nešťastně a neohrabaně válely na bílém porcelánovém talíři, který úpěl bolestí, a nehezké brýle chlapce hyzdili již tak nehezkou poďobanou tvář „bobánka“. Úžasná reklama na mužskou ošklivost! Bylo vidět, jak nesmírně trpí tím, že musí sníst celou převelikou porci. „Co by asi řekla maminka, kdybych nedojídal…“ Bubnoval do talíře s obdivuhodným úsilím a jeho trhané pohyby, kdy rychle přehazoval sousta z jedné strany tváře na druhou, mu působily převelikou námahu.
Všichni jsme to však cítili jako protivný a nepovedený rockový koncert. Ten hluk byl natolik nesnesitelný, že jsem se musela sebrat a odejít z místnosti – tak, jako mnoho dalších lidí.
Kontemplace = rozjímání, přemýšlení, uvažování
9.11.2008
V neděli jsme byly v divadle bez zábradlí na hře Denisa Diderota v adaptaci Milana Kundery „Jakub a jeho pán“ – „variace-pocta Diderotovi“.
Hlavní roli Jakuba (užvaněný, umíněný, venkovský sluha) hrál Jiří Bartoška – připomínal mi Dana, se kterým se tak často scházel v Koloniálu. Jeho chůze, způsob gest, účes, úsměvy, oblečení… Na pohřbu jsem Bartošku jen zahlédla, jak postával u vchodových dveří ke kostelu sv. Salvadora na Starém Městě. Tehdy byl smutný.
Do role hostinské byla obsazena skvělá Veronika Freimanová. Roli pána hrál Karel Heřmánek. Oba – Heřmánek i Bartoška - byli vynikající, scény byli hrané s překvapivým smyslem pro tempo, s vtipem a s nádhernou jednoduchostí scény. Všímala jsem si dvou dějových linií, které se táhly celým představením. Děj příběhu + děj vzpomínek. A skepticismus poslední melancholické věty: „Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ Diderot miloval mystifikace.
17.11.2008
Orhan Pamuk: Nový život. Agite/FRA, 2007
Jak jsem četl, nikdy jsem si netroufal dál svému pochroumanému životu nějaký hlubší smysl, hledat v něm snad nějakou útěchu či dokonce krásnou a úctyhodnou stránku smutku. Co jiného než lásku a obdiv může člověk pocítit k Čechovovi…
Co je láska?
Láska je odevzdat se. Láska je důvod k lásce. Láska je porozumění. Láska je hudba. Láska je šlechetné srdce jedno jsou. Láska je poezií zármutku. Láska je pohled zlomené duše do zrcadla. Láska je pomíjivá. Láska je nikdy neříct „je mi líto“. Láska je krystalizace. Láska je dávat. Láska je podělit se o žvýkačku. Láska nikdy není jistá. Láska je prázdné slovo. Láska je splynutí s Bohem. Láska je bolest. Láska je hledět andělovi do tváře. Láska jsou slzy. Láska je čekat až zazvoní telefon. Láska je celý svět. Láska je držet se v kině za ruku. Láska je opojení. Láska je netvor. Láska je zaslepenost. Láska je slyšet tlukot srdce. Láska je posvátné ticho. Láska je námětem písní. Láska je dobrá na pleť.
„…uchýlil jsem se do samoty svého pokojíka, kde jsem se jal přemýšlet o té přelaskavé paní. A jak jsem tak přemýšlel, upadl jsem do sladkého spánku, ve kterém jsem měl podivuhodné vidění…“
Dante Alighieri, Nový život
„a nejsme tu nejspíš, abychom řekli: dům, most a bůrána, džbán, studna, jabloň a okno – a snad ještě sloup nebo věž… ale jen řekli, chápeš, ó, řekli je tak, jak věci samy se nikdy nemohly mínit.“
2.12.2008
Karamela
„kara“ = pevnina, zem nebo také černý, tmavý
Orham Pamuk se kromě psaní románů věnuje literární kritice a žurnalistice, ale svým angažováním v historicko-kulturně-společenských otázkách zdaleka přesahuje roli pouhého literáta.
6.10.2008
„Ulítáváš, Danoušku!“ Zase mi tečou slzy. Pořád musím myslet na to, jak jsi v noci umřel. Žil jsi, jako bys věděl, že brzy umřeš…
Začíná podzim. Barevné listí se snáší k zemi. Chvěju se zimou. A zase mi tečou proudy slané vody z očí. „Dane, chybíš mi!“ Srkám horký čaj. Spěchám.
Zašla jsem ke kartářce, která mi svým jímavým hlasem prorokovala dlouhý a šťastný život v bohatství a brzké uzavření sňatku.
Toužím se znovu setkat s Luisem. Myslím na všechno, co má ještě přijít. Budím se v noci a tiše pláču…
"...Sahají po všem a nedostanou nic; milují bez výhrad a je jim opláceno výsměchem a zradou, kterou neopomenou i s úroky krutosti vrátit eventuálním dalším partnerům; dosáhnou-li přesto kdy objektu své touhy, metamorfózuje jim pod rukama v ohyzdný a banální přelud – takový a nejiný je úděl těch, kdož bloudí bezvýchodnými zákruty temných alejí..."
Bunin, I.: Temné aleje. Mladá fronta, Praha 1962.
8.10.2008
Kráčel svou houpavou chůzí ke vchodovým dveřím. Jen lehce se usmál, když otevřela dveře a pozvala ho dál. Vzal ji okolo pasu a stoupali spolu po schodech nahoru. Pronesl nějaký žert, zasmáli se a lehce se políbili. Cítila lehkost, spokojenost a velkou úlevu. Znovu se k ní vrátil.
„Tys tady někoho měla?“ pronesl ledabyle.
„Ty boty jsou mého syna,“ bránila se.
„Já myslím tu skleničku na botníku,“ znovu zaútočil.
„No, nalila jsem si džus a nedopila ho. Ty jsi tak strašně žárlivý… Ty žárlíš!“ zasmála se.
„Ale vůbec ne,“ pronesl a pokračoval „udělala bys mi trochu kafe?“
Ze všech způsobů, jak vzniká láska, ze všech sil rozsévajících to posvátné zlo, je nejúčinnější ten velký vzrušující vír, který se nás někdy zmocní. A bytost, s kterou se v té chvíli bavíme – kostky jsou vrženy -, tu budeme milovat.
Proust, Marcel. Swannova láska. Přel. Josef Heyduk.
Praha : Mladá fronta, 1997, s.54.
„Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.“
„Na zemi je jen jediné opojení: absolutní jistota, že druhá osoba vám patří. Já toužím po tomto opojení. Hledat nenalezitelné.“
„Láska je hra s city a boj s rozumem.“ „Láska je náměsíčnost ducha.“ http://citaty.net/autori/proust-marcel
9.10.2008
Děsí mě šíře poznatků, která je neuchopitelná a nepochopitelná jednomu životu. Ty nejhorší pasti si na sebe stražíme sami. Někdy s pomocí našich blízkých. A těm zase pomáháme my.
Letošní Nobelovu cenu za literaturu získal francouzský spisovatel Le Clézio. Česky vyšla jeho díla Bludná hvězda a Poušť.
Na angličtině jsme probírali národní specifika. Nejlepšími milovníky jsou prý Řekové - mám s tím svou osobní zkušenost – a nejhorší jsou tvrdě pracující Japonci. Moc jsme se při tom nasmáli a Avanti – naše učitelka - nechtěla znát další podrobnosti o tom, proč vlastně jsou Japonci nejhoršími milovníky.
Avanti se narodila v Indii. Je to zajímavý člověk. S Avanti se muselo něco stát. Nepoznávám ji. Od té doby, co se vrátila z Ameriky, je plná života a srší optimismem. Domnívám se, že tam musela potkat někoho zvlášť zajímavého. Asi bude zamilovaná.
Dnes večer jsem se začetla do knihy Grahama Greena Můj svět – deník snů.
„V červenci 1987 mě šokovala zpráva v novinách, že týž papež pomýšlí na kanonizaci Krista. Řekl jsem si, že ten člověk musí být posedlý pýchou, jestliže se domnívá, že ze svého postavení může takovou poctu poskytovat Kristu. Stalo se, že byl na návštěvě v Antibes a jednoho dne jsem kolem něho šel na hradbách. Klečel tam v modlitbě a hleděl na moře…“ s.61.
13.10.2008
Moje pocity při četbě knihy:
Měla jsem nutkavou představu způsobit Swannovi zranění, aby mu začala téct krev, vlepit mu nečekaný pohlavek, nebo dát herdu do zad, či ho alespoň důrazně napomenout, zařvat na něj, aby se konečně vzpamatoval, zvláště od str. 138, jelikož není schopen se odpoutat od své Odette ani na jediný okamžik, i když je zcela nabíledni, že Odette nemá Swanna ve svém srdci, a ani na okamžik jej neměla.
(Proust, M.: Swannova láska. Mladá fronta, 1997)
Dnes v noci jsem měla celkem velmi živý sen o lednici, spisech a šéfovi. Šéf advokátní kanceláře - čtyřicátník s prokvétajícími skráněmi, ne příliš výrazný typ, uhlazený perfekcionalista - , stojí před lednicí čelem ke mně a pravou rukou mi svírá zápěstí za mými zády. V otevřené lednici se tísní hromady a hromady spisů z případů poslední doby.
„Proč jsou ty spisy v lednici?“ ptá se přísně a zlostně krabatí čelo. Hledí na moje ústa a chystá se je políbit.
blazeovaný, blaseovaný
znuděný, netečný, přesycený požitky, nafoukaný
14.10.2008
Zpráva z novin
Ústav pro studium totalitních režimů v pondělí 13.10. 2008 zveřejnil dokumenty, z nichž vyplývá, že spisovatel Milan Kundera měl v době svých studií v roce 1950 udat Miroslava Dvořáčka, který v tehdejším Československu působil jako agent-chodec. Dvořáčkovi hrozil trest smrti, nakonec si ve vězení odseděl 14 let.
O kauze informoval týdeník Respekt.
Milan Kundera se odstřihl od medií, jako tajemný a mlčenlivý autor se snažil zůstat skryt přede všemi. Dnes však autor promluvil v televizi a svou vinu zcela popřel.
Vaculík: „ Dílo dobrého autora je lepší než autor sám.“
V románu Moc a sláva GG (Graham Greene) napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je jistě našel.
Yvonne Cloetta Vevey, Švýcarsko, říjen 1991
A zkrášlila z koketnosti úsměv, který jí ten předpoklad vyloudil, vkládajíc do svého modrého pohledu, upřeného na generála, snivý a sladký výraz.
Prust, M.: Swannova láska, s. 176
15.10.2008
Oběd
Pozoruji člověka v pruhované pomačkané košili, který neuvěřitelně rychle napichuje sousta brambor, která předtím neuvěřitelně chvatně a ledabyle rozkrájel. Dělil je tak hlučně, že všichni v této restauraci přestávali konverzovat a otáčeli se k němu, ale on stále hlasitěji bušil do talíře.
Měl jistě laskavou matku, která svému synáčkovi umetala celé roky cestičku školními léty a nespoutaný optimismus zářící z jeho tváře říkal všechno o jeho nitru. „Och, jak neuvěřitelně skvělé sebevědomí!“
Kulaté žluté brambory se nešťastně a neohrabaně válely na bílém porcelánovém talíři, který úpěl bolestí, a nehezké brýle chlapce hyzdili již tak nehezkou poďobanou tvář „bobánka“. Úžasná reklama na mužskou ošklivost! Bylo vidět, jak nesmírně trpí tím, že musí sníst celou převelikou porci. „Co by asi řekla maminka, kdybych nedojídal…“ Bubnoval do talíře s obdivuhodným úsilím a jeho trhané pohyby, kdy rychle přehazoval sousta z jedné strany tváře na druhou, mu působily převelikou námahu.
Všichni jsme to však cítili jako protivný a nepovedený rockový koncert. Ten hluk byl natolik nesnesitelný, že jsem se musela sebrat a odejít z místnosti – tak, jako mnoho dalších lidí.
Kontemplace = rozjímání, přemýšlení, uvažování
9.11.2008
V neděli jsme byly v divadle bez zábradlí na hře Denisa Diderota v adaptaci Milana Kundery „Jakub a jeho pán“ – „variace-pocta Diderotovi“.
Hlavní roli Jakuba (užvaněný, umíněný, venkovský sluha) hrál Jiří Bartoška – připomínal mi Dana, se kterým se tak často scházel v Koloniálu. Jeho chůze, způsob gest, účes, úsměvy, oblečení… Na pohřbu jsem Bartošku jen zahlédla, jak postával u vchodových dveří ke kostelu sv. Salvadora na Starém Městě. Tehdy byl smutný.
Do role hostinské byla obsazena skvělá Veronika Freimanová. Roli pána hrál Karel Heřmánek. Oba – Heřmánek i Bartoška - byli vynikající, scény byli hrané s překvapivým smyslem pro tempo, s vtipem a s nádhernou jednoduchostí scény. Všímala jsem si dvou dějových linií, které se táhly celým představením. Děj příběhu + děj vzpomínek. A skepticismus poslední melancholické věty: „Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ Diderot miloval mystifikace.
17.11.2008
Orhan Pamuk: Nový život. Agite/FRA, 2007
Jak jsem četl, nikdy jsem si netroufal dál svému pochroumanému životu nějaký hlubší smysl, hledat v něm snad nějakou útěchu či dokonce krásnou a úctyhodnou stránku smutku. Co jiného než lásku a obdiv může člověk pocítit k Čechovovi…
Co je láska?
Láska je odevzdat se. Láska je důvod k lásce. Láska je porozumění. Láska je hudba. Láska je šlechetné srdce jedno jsou. Láska je poezií zármutku. Láska je pohled zlomené duše do zrcadla. Láska je pomíjivá. Láska je nikdy neříct „je mi líto“. Láska je krystalizace. Láska je dávat. Láska je podělit se o žvýkačku. Láska nikdy není jistá. Láska je prázdné slovo. Láska je splynutí s Bohem. Láska je bolest. Láska je hledět andělovi do tváře. Láska jsou slzy. Láska je čekat až zazvoní telefon. Láska je celý svět. Láska je držet se v kině za ruku. Láska je opojení. Láska je netvor. Láska je zaslepenost. Láska je slyšet tlukot srdce. Láska je posvátné ticho. Láska je námětem písní. Láska je dobrá na pleť.
„…uchýlil jsem se do samoty svého pokojíka, kde jsem se jal přemýšlet o té přelaskavé paní. A jak jsem tak přemýšlel, upadl jsem do sladkého spánku, ve kterém jsem měl podivuhodné vidění…“
Dante Alighieri, Nový život
„a nejsme tu nejspíš, abychom řekli: dům, most a bůrána, džbán, studna, jabloň a okno – a snad ještě sloup nebo věž… ale jen řekli, chápeš, ó, řekli je tak, jak věci samy se nikdy nemohly mínit.“
2.12.2008
Karamela
„kara“ = pevnina, zem nebo také černý, tmavý
Orham Pamuk se kromě psaní románů věnuje literární kritice a žurnalistice, ale svým angažováním v historicko-kulturně-společenských otázkách zdaleka přesahuje roli pouhého literáta.
Quo vadis?
Opuštěná a práchnivá
jsou všechna velká města, Pane.
to největší z nich v ohních plane,
bezútěšné a nehýčkané,
a marně čas mu uplývá.
R.M.Rilke
Kapitola I.
1. Quo vadis?
Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem.
René Descartes
Když jsem řekla Tomášovi, že život je jen čekání na smrt, zasmál se a řekl: „Ale to už přece řekl Platon.“
„Ne, to neřekl Platon, to jsem řekla já!“ snažila jsem se oponovat. A pak jsem si vzpomněla na tu příhodu z metra, ale nechtěla jsem mu o tom vyprávět, protože by si myslel, že trpím nějakou psychickou poruchou a že se u mě začíná projevovat nějaká duševní nemoc. Ale Vám to povím. Bylo to takhle:
Nastoupila jsem do vagónu metra. Jela jsem, jako každý všední den, z práce domů. Sedla jsem si unavena a naštvaná, a pak jsem ho uviděla. Stál ve dveřích, nehybně a upřeně se na mě díval. Díval se na mě dlouze a naléhavě, a jako by mi chtěl něco důležitého říct. Hleděli jsem na sebe ve vzdálenosti tak tří metrů a mlčeli. Ani se neusmál. Měl bílé husté vlasy, něžnou tvář, překrásné blankytné oči a hezky vykrojené rty. Postavou byl spíše střední. Pod hnědou koženou bundou skrýval pel svých křídel. Uviděla jsem anděla. Na další zastávce vystoupil a pomalu stoupal po schodech nahoru. Natahoval ke mně svou pravou ruku. Jak mohl vědět, že jdu za ním? Cítila jsem podivné vzrušení. Začala jsem se chvět a chtěla jsem se ho dotknout, ale bála jsem se, že zmizí. Navždy zmizí. Chtěla jsem mu říct: „Počkej anděli, počkej…“ Neměla jsem odvahu se ho dotknout. Možná to byl Asrael – anděl smrti, kdo ví…
- Teď čekám, kdy se znovu objeví.
„Nechť mi Bůh, jehož majestát je bez konce, odpustí mou pýchu a dovolí mi utrpením smýt mé hříchy. Nechť mi Bůh, jenž je věčný, dopřeje dojít konce mého času.“[1]
Kapitola II.
1. Úvahy o člověku a o smrti, o Bohu
A pak jsem si uvědomila, že „moji“ lidé kolem mě umírají, že jim nemohu pomoct. Byla jsem zdrcená, když mi kdosi oznámil, že můj přítel Daniel zemřel. Za pár dní jsem šla na jeho pohřeb a věděla jsem, že už nikdy nebude nic jako dřív. Proč žijeme? K čemu tady jsme? O co běží? Všichni si umřou, jen já tady zůstanu? Tak jsem tenkrát uvažovala a bylo mi z toho nanic.
A tak jsem se začetla do knihy J.W. Goethe: „Co je člověk? Nádherný polobůh! Není-li nejslabší právě tam, kde je mu nejvíc potřebí sil? A když se vznáší na perutích radosti anebo když se hroutí do bezedna bolu, nebývá v obojím zadržován právě tehdy, právě tehdy přiváděn zpět k tupě chladnému vědomí, kdy se přál utonout v plnosti nekonečného? “ [2]
Bože nerozumím zdejšímu světu. Neslyším tě Bože! Dej mi sílu, ať překonám všechny nesnáze. Pak náhle slyším tóny ze čtvrté věty Symfonie č. 5 cis moll od Gustava Mahlera a začínám se topit v melancholických vzpomínkách a oddávám se těm sladkým tónům.
„Malý člověk má svůj malý svět, filosof vidí nezjevný soulad.“[3]
V antické filosofii měl kosmos svůj řád. Klasická filosofická definice člověka podle Aristotela zněla: ZÓON LOGON ECHON – člověk mající logos, slovo, rozum. Tímto bylo naznačeno, že údělem člověka je rozpoznat logos v kosmu a podřídit se mu. Osud člověka byl předem určen.[4] Náš život je zákeřně ohrožen vraždami, sebevraždami, przněním dětí a pošlapáváním lidské důstojnosti. Hluk velkoměst, chaos a pachtění, tápání k ničemu. Odpad civilizace, myšlenkový odpad. Konzum. Kde hledat řád a hierarchii hodnot? Být úspěšný v naší společnosti znamená dosahovat vytčeného cíle - mamon. Nebezpečný je ale úspěch za každou cenu - za cenu ztráty volného času, přátel a zdraví.
„Aby náš život byl žitelný, potřebujeme si tvořit hodnoty, pravdy a smysly…“[5]
Když život přestává mít smysl, přestává nás těšit. Tenkrát jsem se cítila ztracená, když Daniela odvezli do nemocnice. „My, lidé, si často stěžujeme, že je dobrých dnů tak málo a zlých tak mnoho; a jak se mi zdá, neprávem. Kdybychom vždy měli otevřené srdce, které by bylo ochotné užít dobrého, co nám Bůh každý den chystá, měli bychom pak také dost síly, abychom snášeli zlé, když přijde…“ [6]
„Dobré je to, co mi je prospěšné. Soucit je odporná slabost. Slabí ať zahynou, silní ať jdou k moci. Co mi prospívá je dovoleno, co mi prospívá je dobré.“[7] Tato Platonova krajnost Sokrata zděsí a snaží se vyložit, proč není všechno jedno, proč není všechno dovoleno. Ten první argument, kterého užívá, prostupuje celou antikou, je argumentem uměřenosti…
Nemá-li se sesypat lidská společnost, musí v ní platit určité zákony. Jako v nebi, tak na zemi. Tato první poloha Sokratovy argumentace je blízká i Demokritovi a stoikům. Etika je odvozena z přírody, z řádu kosmu. V přírodě nepanuje zvůle, ale uspořádanost. Vlk sice sežere zajíce, ale ví, kde je hranice jeho potřeb.[8]
„…že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou…“ [9]
„Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ [10] Diderot miloval mystifikace.
Smrt samu zosobňovala v představách Slovanů bíle oděná žena…,vyzbrojená kosou, srpem… V jejím podzemním příbytku hoří svíce, jejichž plaménky určují délku života jednotlivých lidí.
„…Nejdůležitější Boží vlastnosti jsou: zaprvé všemohoucnost, za druhé vševědoucnost, za třetí všudypřítomnost a za čtvrté neskonalá dobrota a láska. Pakliže je jedna z Božích vlastností neskonalá dobrota, jak mi vysvětlíš ten sajrajt a tu mizérii pod sluncem? Třetí možnost je ta, že Bůh je, že existuje, že vše vidí, je všemocný a líbí se mu to, co vidí. V tom případě to všemocné, všepřítomné stvoření nemůže být také neskonale dobré. To by s tím přece něco udělal…, s tím sajrajtem po sluncem…v tom případě takovéto stvoření musí být - ďáblem…. Podtrženo a sečteno, zbývá poslední, pátá možnost.
„Jaká?“
„Neexistuje.“
„Že neexistuje?“
„Přesně tak.“
„Ale, ale, to je laciné.“
„Laciné možná, logické však zcela určitě.“
„Ale přece nemůžete zredukovat Boha na nepříliš povedený logický argument?“
I kdybych položil tak jednoduchou otázku, jako je například proč nejsou v Bibli uvedeni brontosauři v Noemově arše, všichni by mi říkali, že se ptám špatně.
„Ale já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“
„Tak to jste na tom líp než většina.“[11]
„A vždycky musíš mít nadhled a vždycky máš naději,“ řekl Tomáš, když jsem se s ním loučila. „Naděje a Bůh…to je trochu málo, když Bůh neexistuje, ne?“ pomyslela jsem si, když jsem otevírala dveře svého malého bytu.
Robert Frost redukuje lidské počínání na tanec v kole a mnohé formy vědění považuje za „naději“. Pojďme se roztančit, vždyť všichni máme naději!
Acta est fabula! Hra skončila!
Kapitola III.
ZÁVĚR
V románu Moc a sláva Graham Greene napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je, Danoušku, jistě našel.
BIBLIOGRAFIE
Blecha, Ivan. Filosofie. Olomouc, 2004.
Herakleitos z Efesu. Řeč o povaze bytí. Hermann a synové, Praha 1993.
Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002.
Platon. Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s. 80 n.
Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Karmelitské nakladatel.: Kostelní Vydří, 2007.
Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999.
Kundera, Milan. Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace podle Denise Diderota.
Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008.
Poznámka autorky:
Citát R. M. Rilkeho byl použit z nového románu Miloše Urbana Lord Mord, který právě vychází v nakladatelství Argo.
[1] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008, s. 144.
[2] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999, s.111.
[3] Herakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí, Hermann a synové, Praha 1993, zlomky: B2, B 78, B 89, B 102.
[4] Blecha, Ivan. Filosofie. Nakladatelství Olomouc, 2004, s. 165.
[5] Funda, Otakar. A.: Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[6] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.?
[7] Platon: Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s.80 n.
[8] Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[9] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.
[10] Kundera, Milan: Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace D. Diderota, závěrečný výstup.
[11] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Cit. dílo, s. 297-298.
jsou všechna velká města, Pane.
to největší z nich v ohních plane,
bezútěšné a nehýčkané,
a marně čas mu uplývá.
R.M.Rilke
Kapitola I.
1. Quo vadis?
Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem.
René Descartes
Když jsem řekla Tomášovi, že život je jen čekání na smrt, zasmál se a řekl: „Ale to už přece řekl Platon.“
„Ne, to neřekl Platon, to jsem řekla já!“ snažila jsem se oponovat. A pak jsem si vzpomněla na tu příhodu z metra, ale nechtěla jsem mu o tom vyprávět, protože by si myslel, že trpím nějakou psychickou poruchou a že se u mě začíná projevovat nějaká duševní nemoc. Ale Vám to povím. Bylo to takhle:
Nastoupila jsem do vagónu metra. Jela jsem, jako každý všední den, z práce domů. Sedla jsem si unavena a naštvaná, a pak jsem ho uviděla. Stál ve dveřích, nehybně a upřeně se na mě díval. Díval se na mě dlouze a naléhavě, a jako by mi chtěl něco důležitého říct. Hleděli jsem na sebe ve vzdálenosti tak tří metrů a mlčeli. Ani se neusmál. Měl bílé husté vlasy, něžnou tvář, překrásné blankytné oči a hezky vykrojené rty. Postavou byl spíše střední. Pod hnědou koženou bundou skrýval pel svých křídel. Uviděla jsem anděla. Na další zastávce vystoupil a pomalu stoupal po schodech nahoru. Natahoval ke mně svou pravou ruku. Jak mohl vědět, že jdu za ním? Cítila jsem podivné vzrušení. Začala jsem se chvět a chtěla jsem se ho dotknout, ale bála jsem se, že zmizí. Navždy zmizí. Chtěla jsem mu říct: „Počkej anděli, počkej…“ Neměla jsem odvahu se ho dotknout. Možná to byl Asrael – anděl smrti, kdo ví…
- Teď čekám, kdy se znovu objeví.
„Nechť mi Bůh, jehož majestát je bez konce, odpustí mou pýchu a dovolí mi utrpením smýt mé hříchy. Nechť mi Bůh, jenž je věčný, dopřeje dojít konce mého času.“[1]
Kapitola II.
1. Úvahy o člověku a o smrti, o Bohu
A pak jsem si uvědomila, že „moji“ lidé kolem mě umírají, že jim nemohu pomoct. Byla jsem zdrcená, když mi kdosi oznámil, že můj přítel Daniel zemřel. Za pár dní jsem šla na jeho pohřeb a věděla jsem, že už nikdy nebude nic jako dřív. Proč žijeme? K čemu tady jsme? O co běží? Všichni si umřou, jen já tady zůstanu? Tak jsem tenkrát uvažovala a bylo mi z toho nanic.
A tak jsem se začetla do knihy J.W. Goethe: „Co je člověk? Nádherný polobůh! Není-li nejslabší právě tam, kde je mu nejvíc potřebí sil? A když se vznáší na perutích radosti anebo když se hroutí do bezedna bolu, nebývá v obojím zadržován právě tehdy, právě tehdy přiváděn zpět k tupě chladnému vědomí, kdy se přál utonout v plnosti nekonečného? “ [2]
Bože nerozumím zdejšímu světu. Neslyším tě Bože! Dej mi sílu, ať překonám všechny nesnáze. Pak náhle slyším tóny ze čtvrté věty Symfonie č. 5 cis moll od Gustava Mahlera a začínám se topit v melancholických vzpomínkách a oddávám se těm sladkým tónům.
„Malý člověk má svůj malý svět, filosof vidí nezjevný soulad.“[3]
V antické filosofii měl kosmos svůj řád. Klasická filosofická definice člověka podle Aristotela zněla: ZÓON LOGON ECHON – člověk mající logos, slovo, rozum. Tímto bylo naznačeno, že údělem člověka je rozpoznat logos v kosmu a podřídit se mu. Osud člověka byl předem určen.[4] Náš život je zákeřně ohrožen vraždami, sebevraždami, przněním dětí a pošlapáváním lidské důstojnosti. Hluk velkoměst, chaos a pachtění, tápání k ničemu. Odpad civilizace, myšlenkový odpad. Konzum. Kde hledat řád a hierarchii hodnot? Být úspěšný v naší společnosti znamená dosahovat vytčeného cíle - mamon. Nebezpečný je ale úspěch za každou cenu - za cenu ztráty volného času, přátel a zdraví.
„Aby náš život byl žitelný, potřebujeme si tvořit hodnoty, pravdy a smysly…“[5]
Když život přestává mít smysl, přestává nás těšit. Tenkrát jsem se cítila ztracená, když Daniela odvezli do nemocnice. „My, lidé, si často stěžujeme, že je dobrých dnů tak málo a zlých tak mnoho; a jak se mi zdá, neprávem. Kdybychom vždy měli otevřené srdce, které by bylo ochotné užít dobrého, co nám Bůh každý den chystá, měli bychom pak také dost síly, abychom snášeli zlé, když přijde…“ [6]
„Dobré je to, co mi je prospěšné. Soucit je odporná slabost. Slabí ať zahynou, silní ať jdou k moci. Co mi prospívá je dovoleno, co mi prospívá je dobré.“[7] Tato Platonova krajnost Sokrata zděsí a snaží se vyložit, proč není všechno jedno, proč není všechno dovoleno. Ten první argument, kterého užívá, prostupuje celou antikou, je argumentem uměřenosti…
Nemá-li se sesypat lidská společnost, musí v ní platit určité zákony. Jako v nebi, tak na zemi. Tato první poloha Sokratovy argumentace je blízká i Demokritovi a stoikům. Etika je odvozena z přírody, z řádu kosmu. V přírodě nepanuje zvůle, ale uspořádanost. Vlk sice sežere zajíce, ale ví, kde je hranice jeho potřeb.[8]
„…že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou…“ [9]
„Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ [10] Diderot miloval mystifikace.
Smrt samu zosobňovala v představách Slovanů bíle oděná žena…,vyzbrojená kosou, srpem… V jejím podzemním příbytku hoří svíce, jejichž plaménky určují délku života jednotlivých lidí.
„…Nejdůležitější Boží vlastnosti jsou: zaprvé všemohoucnost, za druhé vševědoucnost, za třetí všudypřítomnost a za čtvrté neskonalá dobrota a láska. Pakliže je jedna z Božích vlastností neskonalá dobrota, jak mi vysvětlíš ten sajrajt a tu mizérii pod sluncem? Třetí možnost je ta, že Bůh je, že existuje, že vše vidí, je všemocný a líbí se mu to, co vidí. V tom případě to všemocné, všepřítomné stvoření nemůže být také neskonale dobré. To by s tím přece něco udělal…, s tím sajrajtem po sluncem…v tom případě takovéto stvoření musí být - ďáblem…. Podtrženo a sečteno, zbývá poslední, pátá možnost.
„Jaká?“
„Neexistuje.“
„Že neexistuje?“
„Přesně tak.“
„Ale, ale, to je laciné.“
„Laciné možná, logické však zcela určitě.“
„Ale přece nemůžete zredukovat Boha na nepříliš povedený logický argument?“
I kdybych položil tak jednoduchou otázku, jako je například proč nejsou v Bibli uvedeni brontosauři v Noemově arše, všichni by mi říkali, že se ptám špatně.
„Ale já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“
„Tak to jste na tom líp než většina.“[11]
„A vždycky musíš mít nadhled a vždycky máš naději,“ řekl Tomáš, když jsem se s ním loučila. „Naděje a Bůh…to je trochu málo, když Bůh neexistuje, ne?“ pomyslela jsem si, když jsem otevírala dveře svého malého bytu.
Robert Frost redukuje lidské počínání na tanec v kole a mnohé formy vědění považuje za „naději“. Pojďme se roztančit, vždyť všichni máme naději!
Acta est fabula! Hra skončila!
Kapitola III.
ZÁVĚR
V románu Moc a sláva Graham Greene napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je, Danoušku, jistě našel.
BIBLIOGRAFIE
Blecha, Ivan. Filosofie. Olomouc, 2004.
Herakleitos z Efesu. Řeč o povaze bytí. Hermann a synové, Praha 1993.
Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002.
Platon. Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s. 80 n.
Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Karmelitské nakladatel.: Kostelní Vydří, 2007.
Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999.
Kundera, Milan. Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace podle Denise Diderota.
Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008.
Poznámka autorky:
Citát R. M. Rilkeho byl použit z nového románu Miloše Urbana Lord Mord, který právě vychází v nakladatelství Argo.
[1] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008, s. 144.
[2] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999, s.111.
[3] Herakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí, Hermann a synové, Praha 1993, zlomky: B2, B 78, B 89, B 102.
[4] Blecha, Ivan. Filosofie. Nakladatelství Olomouc, 2004, s. 165.
[5] Funda, Otakar. A.: Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[6] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.?
[7] Platon: Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s.80 n.
[8] Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[9] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.
[10] Kundera, Milan: Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace D. Diderota, závěrečný výstup.
[11] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Cit. dílo, s. 297-298.
22. února 2009
Likvidace
Vždy dostával nepopulární práci.
Uchopil oběma rukama sekyrku a takto zvedl ruce ke tváři, skoro jako by se modlil. A pak jedním švihem - pomodlil se za mrtvého.
Zlomil tu rybí kost, ten pichlavý výkřik ticha, ten svlečený vánoční dáreček.
Ostří vjíždí pod kůži, zbavuje nás pokušení, sčítá tvé letokruhy, až na věky.
Modlitbu bylo třeba opakovat, jako růženec.
Vzduch se vlnil prachem a třískami, sekyrka se blýskala v okénku kotelny, poslední větve se vztahovaly k začouzenému stropu.
To je to poslední, co pro tebe můžu udělat.
Vždycky dostával nepopulární práci, uklízel vzpomínky a vůbec vše mrtvé, co mu vstupovalo do života.
Uchopil oběma rukama sekyrku a takto zvedl ruce ke tváři, skoro jako by se modlil. A pak jedním švihem - pomodlil se za mrtvého.
Zlomil tu rybí kost, ten pichlavý výkřik ticha, ten svlečený vánoční dáreček.
Ostří vjíždí pod kůži, zbavuje nás pokušení, sčítá tvé letokruhy, až na věky.
Modlitbu bylo třeba opakovat, jako růženec.
Vzduch se vlnil prachem a třískami, sekyrka se blýskala v okénku kotelny, poslední větve se vztahovaly k začouzenému stropu.
To je to poslední, co pro tebe můžu udělat.
Vždycky dostával nepopulární práci, uklízel vzpomínky a vůbec vše mrtvé, co mu vstupovalo do života.
Smrček donaha
Je to velká odvaha
vysvléct smrček donaha
Stovky zrezivělých šípů
vrací výpad
jeden ví - půl zimy dosud v pokoji
však s každým dalším útokem
se marnotratně odzbrojí
Ten dnešní, jak ten před rokem
vysvléct smrček donaha
Stovky zrezivělých šípů
vrací výpad
jeden ví - půl zimy dosud v pokoji
však s každým dalším útokem
se marnotratně odzbrojí
Ten dnešní, jak ten před rokem
Pot, tma, mrkev (povidka poslana na prijmacky)
Většina lidí považuje sex za důležitou součást vztahu, dokonce tak klíčocvou, že bez něho vztah nemůže prežít stejně jako bez lásky nebo důvěry. Tenhle chlapík, Pan Potencionalní Záhuba Lidstva, to tak neviděl. Jenže jeho poslední přítelkyně, stejně jako zástupy těch předchozích ano.
Na začátku stojí každá před ním a opijí se svou představou Pana Zlomeného, jako muže svých snů, toho co je miluje pro jejich osobnost místo trapného uctívaní jejich klína jako středobodu vesmíru. Vystřízlivění pak trvá třeba měsíc nebo tři. Čtvrtý je ultimátním absolutnem. Nejdřív hledají chyby na sobě, obviňujíc se z nedostatečné přitažlivosti nebo nevhodnosti vlastních tělesních proporcí. Nakonec mají jasno všechny. Pan Zostuzený čelí všemu tomu křiku tykajícího se jeho bezbrané impotence úplně bezeslovně, nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat. Krom toho to přídavné jméno co vždycky používaly přímo nenávidí.
Ta poslední se zdála být tak čistá, povznesená nad všechno, stvořená pro dlouhé noční hovory a duševní intimno. Ale nakonec jsou všechny úplně stejné kopie téže jedné velké ženy se svými tělesnými potřebami, které Pan Zoufalý nedokáže naplnit.
Nemuže za to. Nemůže za pocity hnusu, které cití při pohledu na vlastní úd. Nemůže ani za to, jaký děs v něm vyvoláva představa nějaké dámy jak se ho dotýka. Pokaždé to na tom všem ztroskotá. Přijde mu jako ubohý kus masa, nějaké zakončení, co je tam navíc. Proč tohle musí mít zrovna on? Jeho penis vypadá jako alternativa mrkve, co byla na dně ledničky příliš dlouho. Matka ho vždycky cpala mrkvemi, prý aby měl lepší zrak. Jak hloupé.
Nakonec kvůli tomu opustil i svou práci v redakci jednoho mistního plátku. Zamiloval se do své kolegyně, ale po tom fiasku, kdy se nad jeho ochablým mužstvím baví celý pracovní kolektiv radši odešel.
A tak je teď Pan Splasknuté Ego leštič brýlí. Objíždí města a stojí v tom svém maličkém skládacím stánku a v supermarketech nabízí svůj úžasný čistič na brýle společně se speciálním hadříkem. Prosím jen mi pujčte vaše brýle a já vam předvedu jak budou bez skvrny. Vlastně je to jen destilovaná voda s pár kapkami okeny, ale to je nakonec úplně jedno, to jim neříká. A jemu to tak vlastně vyhovuje. Už žádní spolupracovníci, nikdo kdo by ho znal. Nikdo, kdo by hýřil svými rádoby vtipným narážkami na tak snadný terč. Ať si zvišují sebevědomí na někom jiném, on už se s nikým sblížit nechce.
Každé město přináší přesně tu správnou míru anonimity, levný hotel je jeho úkryt před otravnou společností. S každým nadražím a dalším ujetým kilometrem je dál od sebe samotného a od toho co pro ostatní lidi znamená. Posedává na zaplivaných lavičkách , čte si noviny a čeká na dalši spoj pro business co mu přinaší právě tolik aby s tím nějak přežil.
Pak se stane něco zvlaštního, Pan Antisociál si obkládá prkýnko věřejného záchodku tunami toaletniho papíru, aby se co nejvíc oddělil od těch předchozích co tu byli, když si uvědomí zvuky kterých si až doteď nevšímal. Z vedlejší kabinky lze slyšet něčí těžké oddychování a šustot oblečení z rychlých pohybů, nachvíli přestane sám dýchat aby slyšel co nejlépe. Vyleze si na mísu a nakloní se přes umakartovou stěnu. Sedí tam chlapík s kalhoty u kolen, vlasy jemně prošedivělé a masturbuje. Náš Pan Vyjejevený tam prostě stojí a pozoruje ho, pozoruje kapičku potu co mu stéka po čele, pozoruje to snažení, jeho úd a pak se přistihne jak se otírá vlastnimi genitálime o stěnu a zrychluje. Touží po vyvrcholení jako ten na nějž se při tom dívá. Konečně to přijde a on nevěří tomu jak slastný pocit to je. Na kalhotách má velký lepkavý flek, pokouší se ho vyčistit, ale nakonec si prostě zapne kabát a odejde.
Ve vlaku na tím pořád musí přemýšlet, to vzrušení které mu přinášelo, že může někoho pozorovat. Chce to znovu. Netušil že je pocit vzrusšení tak návykový. Přemýšlí o místech kde by to mohl zažít znova. Pan Zaujatý obejvil osmý div světa.
V klubech a discotekách čeká na to až si nadržené dětičky přijdou trochu užít na záchody. Je to ten, ktery nekonečně dlouho prochazí v noci parkem a tiše pozoruje. Nebo ten jež na bazénech čeká, až nějakou slečnu napadne nastavit svůj klín proti proudu trysky. Chlapík, co se na setmělých parkovištích plíží kolem zadýchaných vozidel a pak ještě napíná uši, když se vrací do hotelu stále napína uši po tak známém předorgastickém dechu. Ale nikdy se přitom sám sebe nechce ani dotknout, a tak stopy jeho orgasmů jsou na spoustě předmětů a jeho vlastních kalhotách.
Ze snu ho probudí hlasité vzdechy. Je brzy ráno už napadala rosa a jeho oči jsou rozzářené dychtivostí. Vyjde na balkon. Rozhodne se přelést po kovovém zabradlí na ten druhý. Může pozorovat ten pár, jsou tak blízko, postel není od balkónu ani celé dva metry. Svůj úd otírá o rám dveří, jeho vyvrcholení je mnohem rychlejší něž jejich. Rychle se snaží dostat zpátky, aby si ho snad nevšimli. Noha mu podklouzne v jeho hloupé zbrklosti.
O dvacet minut později ho dole najde náhodný kolemjdoucí. Pan Udělaný leží mrtvý na zemi ve svém pruhovaném pyžamu s velkým vlhkým flekem v rozkroku. Jak trapné.
Na začátku stojí každá před ním a opijí se svou představou Pana Zlomeného, jako muže svých snů, toho co je miluje pro jejich osobnost místo trapného uctívaní jejich klína jako středobodu vesmíru. Vystřízlivění pak trvá třeba měsíc nebo tři. Čtvrtý je ultimátním absolutnem. Nejdřív hledají chyby na sobě, obviňujíc se z nedostatečné přitažlivosti nebo nevhodnosti vlastních tělesních proporcí. Nakonec mají jasno všechny. Pan Zostuzený čelí všemu tomu křiku tykajícího se jeho bezbrané impotence úplně bezeslovně, nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat. Krom toho to přídavné jméno co vždycky používaly přímo nenávidí.
Ta poslední se zdála být tak čistá, povznesená nad všechno, stvořená pro dlouhé noční hovory a duševní intimno. Ale nakonec jsou všechny úplně stejné kopie téže jedné velké ženy se svými tělesnými potřebami, které Pan Zoufalý nedokáže naplnit.
Nemuže za to. Nemůže za pocity hnusu, které cití při pohledu na vlastní úd. Nemůže ani za to, jaký děs v něm vyvoláva představa nějaké dámy jak se ho dotýka. Pokaždé to na tom všem ztroskotá. Přijde mu jako ubohý kus masa, nějaké zakončení, co je tam navíc. Proč tohle musí mít zrovna on? Jeho penis vypadá jako alternativa mrkve, co byla na dně ledničky příliš dlouho. Matka ho vždycky cpala mrkvemi, prý aby měl lepší zrak. Jak hloupé.
Nakonec kvůli tomu opustil i svou práci v redakci jednoho mistního plátku. Zamiloval se do své kolegyně, ale po tom fiasku, kdy se nad jeho ochablým mužstvím baví celý pracovní kolektiv radši odešel.
A tak je teď Pan Splasknuté Ego leštič brýlí. Objíždí města a stojí v tom svém maličkém skládacím stánku a v supermarketech nabízí svůj úžasný čistič na brýle společně se speciálním hadříkem. Prosím jen mi pujčte vaše brýle a já vam předvedu jak budou bez skvrny. Vlastně je to jen destilovaná voda s pár kapkami okeny, ale to je nakonec úplně jedno, to jim neříká. A jemu to tak vlastně vyhovuje. Už žádní spolupracovníci, nikdo kdo by ho znal. Nikdo, kdo by hýřil svými rádoby vtipným narážkami na tak snadný terč. Ať si zvišují sebevědomí na někom jiném, on už se s nikým sblížit nechce.
Každé město přináší přesně tu správnou míru anonimity, levný hotel je jeho úkryt před otravnou společností. S každým nadražím a dalším ujetým kilometrem je dál od sebe samotného a od toho co pro ostatní lidi znamená. Posedává na zaplivaných lavičkách , čte si noviny a čeká na dalši spoj pro business co mu přinaší právě tolik aby s tím nějak přežil.
Pak se stane něco zvlaštního, Pan Antisociál si obkládá prkýnko věřejného záchodku tunami toaletniho papíru, aby se co nejvíc oddělil od těch předchozích co tu byli, když si uvědomí zvuky kterých si až doteď nevšímal. Z vedlejší kabinky lze slyšet něčí těžké oddychování a šustot oblečení z rychlých pohybů, nachvíli přestane sám dýchat aby slyšel co nejlépe. Vyleze si na mísu a nakloní se přes umakartovou stěnu. Sedí tam chlapík s kalhoty u kolen, vlasy jemně prošedivělé a masturbuje. Náš Pan Vyjejevený tam prostě stojí a pozoruje ho, pozoruje kapičku potu co mu stéka po čele, pozoruje to snažení, jeho úd a pak se přistihne jak se otírá vlastnimi genitálime o stěnu a zrychluje. Touží po vyvrcholení jako ten na nějž se při tom dívá. Konečně to přijde a on nevěří tomu jak slastný pocit to je. Na kalhotách má velký lepkavý flek, pokouší se ho vyčistit, ale nakonec si prostě zapne kabát a odejde.
Ve vlaku na tím pořád musí přemýšlet, to vzrušení které mu přinášelo, že může někoho pozorovat. Chce to znovu. Netušil že je pocit vzrusšení tak návykový. Přemýšlí o místech kde by to mohl zažít znova. Pan Zaujatý obejvil osmý div světa.
V klubech a discotekách čeká na to až si nadržené dětičky přijdou trochu užít na záchody. Je to ten, ktery nekonečně dlouho prochazí v noci parkem a tiše pozoruje. Nebo ten jež na bazénech čeká, až nějakou slečnu napadne nastavit svůj klín proti proudu trysky. Chlapík, co se na setmělých parkovištích plíží kolem zadýchaných vozidel a pak ještě napíná uši, když se vrací do hotelu stále napína uši po tak známém předorgastickém dechu. Ale nikdy se přitom sám sebe nechce ani dotknout, a tak stopy jeho orgasmů jsou na spoustě předmětů a jeho vlastních kalhotách.
Ze snu ho probudí hlasité vzdechy. Je brzy ráno už napadala rosa a jeho oči jsou rozzářené dychtivostí. Vyjde na balkon. Rozhodne se přelést po kovovém zabradlí na ten druhý. Může pozorovat ten pár, jsou tak blízko, postel není od balkónu ani celé dva metry. Svůj úd otírá o rám dveří, jeho vyvrcholení je mnohem rychlejší něž jejich. Rychle se snaží dostat zpátky, aby si ho snad nevšimli. Noha mu podklouzne v jeho hloupé zbrklosti.
O dvacet minut později ho dole najde náhodný kolemjdoucí. Pan Udělaný leží mrtvý na zemi ve svém pruhovaném pyžamu s velkým vlhkým flekem v rozkroku. Jak trapné.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
