Poslední soud

Bylo to ve chvíli, kdy světlo pohaslo natolik, že se tomu jeho oči musely bolestně přizpůsobit. Uvědomil si, že se nachází jinde, než tomu bývalo, že se možná změnilo víc než jen prostředí, a vůbec že vše kolem jakýmsi necitelným způsobem odpovídá na jeho vlastní bolest.
Čtyři šedé stěny se zakaleným otvorem pro okno tvořily místnost, kde seděl s lokty zabořenými do kolenou a s hlavou v dlaních.
Pravidelnost a řád stěn a obdélníkových otvorů ve stěnách v něm vzbuzovaly takový neosobní chlad, že jej neuměl připsat ničemu jinému než peklu, jelikož to muselo být - podle něj - místo bez veškerého života a oživení.
Sám v sobě se právě cítil jako uprostřed příboje, zachycený na skále, která se postupně a těžce z vln zvedá, a tím jeho bolest opadává.
Vlny bolesti však o sobě ještě dávaly znát a úleva byla pouhá vzdálenost mezi nimi. Věděl, že myšlenkami, které odpočítávají čas k dalšímu bolestnému poryvu, jen bolest posiluje, a rozhodl se zaměřit na něco jiného, i když tušil, že i tam se jeho bolest objeví.
Věděl, že se dveře po jeho pravici otevřou a on bude muset do nich vejít, stejně jako každý, kdo se v této místnosti kdy ocitl.
Matným oknem se do šedého prostoru místnosti prodralo několik smrtelně bledých provazců. Dosáhly k jeho nohám, čímž v jeho očích - a následně v jeho shrbeném těle - vyvolaly nepříjemné napětí. Otočil se a za zdí někdo zakřičel. Byl to dušený křik, možná jen jeden výdech, možná ten poslední.
Chtělo se mu vyzpovídat. A vše vysvětlit. Jako by měl umřít, pokud už neumřel, jelikož tohle místo mu rozhodně nepřišlo jako z tohoto - vlastně lidského - světa.
Vejde dovnitř a obklopí ho temné bytosti. Za nimi bude stát jedna sivá bytost a k ní jej nasměrují.
Já nevím, proč jsem takhle žil - začne se hájit. Na všechno přece není důvod a člověk často hledá důvody, jen aby se sám sobě zdál lepší. Ale já nic takového nehledám, takže jsem snad díky tomu skutečně lepší. A ani tehdy jsem nehledal nějaké důvody - ať ty rádoby-správné, nebo ty skutečné - prostě jsem nad tím nepřemýšlel, jednal jsem podle současné situace, vždyť podle čeho jiného jsem mohl jednat?, v životě je všechno tak nejisté, a kdybych ještě uvažoval, jestli to či ono má tak být nebo nemá, tím bych se přece jaksi povyšoval nad samotnou nejistou podstatu života, a tím bych si vlastně lhal a lhal bych i všeobecně, všem...
Chcete po mně, abych se omluvil? Tak dobrá, omluvím se, ale za co? Copak jsem si sám vybral svoje přání, svoje touhy? Vždyť ony ke mně samy přicházely a kdybych je byl býval zavrhoval - nezavrhoval bych tím i život sám? Copak se život nemá žít tak, aby se v člověku uskutečňovalo to, co v něm život nejvíc vyvolává? A i kdybych se za to omluvil, nepopřel bych tím celý svůj smysl? Nespáchal bych svou duševní sebevraždu? ...
Když se vlny bolesti zmírnily a zůstala jen mírně čeřená hladina, otevřely se dveře a zaznělo jeho jméno. Ulekl se (píchlo jej v žaludku), ale vstal, protože věděl, že se ty dveře otevřou, že půjde dovnitř a...
"Tak se podíváme, kde vás to bolí..." řekla postava v bílém.
Posadil se do křesla, zaklonil hlavu a otevřel ústa doširoka - tak, že by málem vypustil duši, kdyby to bylo možné.
Tahle návštěva u zubaře pro něj byla jako poslední soud.