Nuda a technika

Nuda a technika

Alespoň to, díky stroji!

Rozhlédnu-li se kolem sebe, vidím jen ošumělou kancelář s šedými počítači, popsané šanony a tuny papíru, které nikoho nezajímají, kancelářské stoly, poličky s časopisy, novinami a knihami, které stejně nikdy nikdo nebude číst. Leží tady statistické ročenky, které ještě nikdo neotevřel a podivný koberec, který jako by tiše sténal nad kroky zbytečných lidí. Na stěnách mapy, rozhlas pro případ požáru a na stropě úsporné osvětlení. Chybí nám krása. Sedět tu každý den a plnit nesmyslné příkazy nadřízených je tak trochu deprimující. Tato každodenní realita se vám zaryje do mozku tak, že se celý rozplizne a zakrní - pro případnou činnost pak hledáte správný formulář na „vnitřní sdělení“ svých pocitů a marnosti.
„Nenávidím svou dobu,“ napsal před smrtí Saint-Exupéry. Marnost je vlastně něco neurčitého, co se vám plíživě zarývá do těla již při ranním vstávání, při pohledu do zrcadla, pří snídani, při cestě autobusem, metrem, při nákupu litrové vody, při procházce parkem a při pozdravu kolegy na rozlehlých chodbách anonymního úřadu. Když poodkrytou žaluzií proniká sluneční paprsek na klávesnici a rádio hraje banální populární skladbu již počtvrté během tohoto nekonečně dlouhého pracovního dne...

K přírodě se obracíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragédie páchnou kanceláří a krev, která v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.[1]

Těšit se, můj Bože. Ano, je potřeba se každý den na něco těšit. Touto zásadou je třeba se řídit a nepropadat depresím a pocitu marnosti. A hlavně – malovat si svou světlou budoucnost. Co takhle zaletět do Bruselu na čůrajícího chlapečka, nebo na Atomium, do Paříže – projít se romantickými uličkami slavných malířů a jiných bohémů, do Istanbulu na víkend – prohlédnout si mešity a nasát do sebe dávnou historii. Myslet na budoucnost. Změnit prostředí. Změnit myšlenky. Změnit klima. Změnit celý šedý nehezký život a podniknout něco nevšedně kouzelného. Třeba nazout si kolečkové brusle a vyrazit před dům, jít si zacvičit, do sauny, plavat ve studené vodě, zahloubat se do zažloutlé knihy z městské knihovny – procházet se loudavě mezi regály a snažit se nalézt tu nejpřitažlivější knihu na večerní siestu. Třeba postavit dům. Nemít někoho, kdo vám bude každodenně lhát.
Zase mi nikdo nepíše. Mít poštovní schránku nacpanou jen reklamními letáky a červenými složenkami – ty prohnané zarudlé bestie putující neúnavně každý měsíc na to správné místo tak jako lososi při cestě k ústí moře a zpět. Ježišmarjá! Možná tam příště bude pozvánka na bál, setkání spolužáků gymnázia po dvaceti letech, pozvání na ochutnávku chilských vín nebo vernisáž fotografií známé osobnosti. Ach jo, příště tam budou zase letáky a složenky, možná výzva od Policie České republiky s žádostí, abych se dostavila vysvětlit špatné parkování. Při myšlence na složenky náhle zazvonil telefon. „Ahoj, jak se máš, dáme dneska řeč? Jak to vypadá s tou prezentaci pro náš časopis. Budeme muset předělat ten slide o mediálních agenturách. Pošlu ti k tomu mejl a sejdeme se večer a pak to probereme, hezký den“, to byl on, co mě už několik dní vysává, slibuje mi peníze za spolupráci při PR prezentacích a pak se nějakým způsobem vymluví, že nemá. „Teď bohužel nemám, ale příští týden ti to určitě dám“, slibuje a slibuje.To jsou půlhodinové nebo hodinové rozhovory. Rozhovory o ničem.
Přišel opravář na kopírku. Klep, klep. „Dobrý den“, slušně pozdravil nevýrazný smutný pán. Bezmocně hodnotí situaci, diagnostikuje přístroj, sklání se ke kabelům. Kdo asi může žít s takovým člověkem, který spravuje přístroje. Je asi bez fantazie, bez invencí. Má bledou tvář, rezavé jemné mastné vlasy na krátko sestřižené s mírnou pleší. Nevýrazné zapadlé oči. Je stále oblečen do riflí z tržnice a tmavomodrého laciného svetru. Nemluví a jen ošetřuje stroj. Kleká si k němu, vstává, naklání se, dotýká se ho, Ani jsem si nevšimla, zda má snubní prsten. Ne, nemá žádné prsteny, ale vždyť i ženatí muži nenosí snubní prsten. Nehnutě pozoruje práci stroje, pak náhle mění polohu svého těla a ukazováčkem vyťukává heslo. Ústa má tak nějak zkřivená. Bledá kůže je průsvitná a mrtvolná. Nos má velký a ústa příliš malá, uši má podivné, vztyčené nepřirozeně od hlavy. „Přijdu ještě zítra ráno“, pronese jako by mimochodem. Do stroje vkládá barevné papíry a znovu tiskne klávesy na stroji. Pozoruje práci stroje. Je to jako nekonečný dialog mezi člověkem a věcí. Za chvíli končí pracovní doba a venku je slunečný, ale chladný jarní den. Vychází ven, stroj jako skromný génius opět pracuje a já se cítím nepatrně šťastná jakousi tečí principu štěstěny. Alespoň to, díky stroji.



[1] Camus, Albert. Léto. Praha : Hynek, 1999, s. 57.