Opuštěná a práchnivá
jsou všechna velká města, Pane.
to největší z nich v ohních plane,
bezútěšné a nehýčkané,
a marně čas mu uplývá.
R.M.Rilke
Kapitola I.
1. Quo vadis?
Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem.
René Descartes
Když jsem řekla Tomášovi, že život je jen čekání na smrt, zasmál se a řekl: „Ale to už přece řekl Platon.“
„Ne, to neřekl Platon, to jsem řekla já!“ snažila jsem se oponovat. A pak jsem si vzpomněla na tu příhodu z metra, ale nechtěla jsem mu o tom vyprávět, protože by si myslel, že trpím nějakou psychickou poruchou a že se u mě začíná projevovat nějaká duševní nemoc. Ale Vám to povím. Bylo to takhle:
Nastoupila jsem do vagónu metra. Jela jsem, jako každý všední den, z práce domů. Sedla jsem si unavena a naštvaná, a pak jsem ho uviděla. Stál ve dveřích, nehybně a upřeně se na mě díval. Díval se na mě dlouze a naléhavě, a jako by mi chtěl něco důležitého říct. Hleděli jsem na sebe ve vzdálenosti tak tří metrů a mlčeli. Ani se neusmál. Měl bílé husté vlasy, něžnou tvář, překrásné blankytné oči a hezky vykrojené rty. Postavou byl spíše střední. Pod hnědou koženou bundou skrýval pel svých křídel. Uviděla jsem anděla. Na další zastávce vystoupil a pomalu stoupal po schodech nahoru. Natahoval ke mně svou pravou ruku. Jak mohl vědět, že jdu za ním? Cítila jsem podivné vzrušení. Začala jsem se chvět a chtěla jsem se ho dotknout, ale bála jsem se, že zmizí. Navždy zmizí. Chtěla jsem mu říct: „Počkej anděli, počkej…“ Neměla jsem odvahu se ho dotknout. Možná to byl Asrael – anděl smrti, kdo ví…
- Teď čekám, kdy se znovu objeví.
„Nechť mi Bůh, jehož majestát je bez konce, odpustí mou pýchu a dovolí mi utrpením smýt mé hříchy. Nechť mi Bůh, jenž je věčný, dopřeje dojít konce mého času.“[1]
Kapitola II.
1. Úvahy o člověku a o smrti, o Bohu
A pak jsem si uvědomila, že „moji“ lidé kolem mě umírají, že jim nemohu pomoct. Byla jsem zdrcená, když mi kdosi oznámil, že můj přítel Daniel zemřel. Za pár dní jsem šla na jeho pohřeb a věděla jsem, že už nikdy nebude nic jako dřív. Proč žijeme? K čemu tady jsme? O co běží? Všichni si umřou, jen já tady zůstanu? Tak jsem tenkrát uvažovala a bylo mi z toho nanic.
A tak jsem se začetla do knihy J.W. Goethe: „Co je člověk? Nádherný polobůh! Není-li nejslabší právě tam, kde je mu nejvíc potřebí sil? A když se vznáší na perutích radosti anebo když se hroutí do bezedna bolu, nebývá v obojím zadržován právě tehdy, právě tehdy přiváděn zpět k tupě chladnému vědomí, kdy se přál utonout v plnosti nekonečného? “ [2]
Bože nerozumím zdejšímu světu. Neslyším tě Bože! Dej mi sílu, ať překonám všechny nesnáze. Pak náhle slyším tóny ze čtvrté věty Symfonie č. 5 cis moll od Gustava Mahlera a začínám se topit v melancholických vzpomínkách a oddávám se těm sladkým tónům.
„Malý člověk má svůj malý svět, filosof vidí nezjevný soulad.“[3]
V antické filosofii měl kosmos svůj řád. Klasická filosofická definice člověka podle Aristotela zněla: ZÓON LOGON ECHON – člověk mající logos, slovo, rozum. Tímto bylo naznačeno, že údělem člověka je rozpoznat logos v kosmu a podřídit se mu. Osud člověka byl předem určen.[4] Náš život je zákeřně ohrožen vraždami, sebevraždami, przněním dětí a pošlapáváním lidské důstojnosti. Hluk velkoměst, chaos a pachtění, tápání k ničemu. Odpad civilizace, myšlenkový odpad. Konzum. Kde hledat řád a hierarchii hodnot? Být úspěšný v naší společnosti znamená dosahovat vytčeného cíle - mamon. Nebezpečný je ale úspěch za každou cenu - za cenu ztráty volného času, přátel a zdraví.
„Aby náš život byl žitelný, potřebujeme si tvořit hodnoty, pravdy a smysly…“[5]
Když život přestává mít smysl, přestává nás těšit. Tenkrát jsem se cítila ztracená, když Daniela odvezli do nemocnice. „My, lidé, si často stěžujeme, že je dobrých dnů tak málo a zlých tak mnoho; a jak se mi zdá, neprávem. Kdybychom vždy měli otevřené srdce, které by bylo ochotné užít dobrého, co nám Bůh každý den chystá, měli bychom pak také dost síly, abychom snášeli zlé, když přijde…“ [6]
„Dobré je to, co mi je prospěšné. Soucit je odporná slabost. Slabí ať zahynou, silní ať jdou k moci. Co mi prospívá je dovoleno, co mi prospívá je dobré.“[7] Tato Platonova krajnost Sokrata zděsí a snaží se vyložit, proč není všechno jedno, proč není všechno dovoleno. Ten první argument, kterého užívá, prostupuje celou antikou, je argumentem uměřenosti…
Nemá-li se sesypat lidská společnost, musí v ní platit určité zákony. Jako v nebi, tak na zemi. Tato první poloha Sokratovy argumentace je blízká i Demokritovi a stoikům. Etika je odvozena z přírody, z řádu kosmu. V přírodě nepanuje zvůle, ale uspořádanost. Vlk sice sežere zajíce, ale ví, kde je hranice jeho potřeb.[8]
„…že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou…“ [9]
„Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ [10] Diderot miloval mystifikace.
Smrt samu zosobňovala v představách Slovanů bíle oděná žena…,vyzbrojená kosou, srpem… V jejím podzemním příbytku hoří svíce, jejichž plaménky určují délku života jednotlivých lidí.
„…Nejdůležitější Boží vlastnosti jsou: zaprvé všemohoucnost, za druhé vševědoucnost, za třetí všudypřítomnost a za čtvrté neskonalá dobrota a láska. Pakliže je jedna z Božích vlastností neskonalá dobrota, jak mi vysvětlíš ten sajrajt a tu mizérii pod sluncem? Třetí možnost je ta, že Bůh je, že existuje, že vše vidí, je všemocný a líbí se mu to, co vidí. V tom případě to všemocné, všepřítomné stvoření nemůže být také neskonale dobré. To by s tím přece něco udělal…, s tím sajrajtem po sluncem…v tom případě takovéto stvoření musí být - ďáblem…. Podtrženo a sečteno, zbývá poslední, pátá možnost.
„Jaká?“
„Neexistuje.“
„Že neexistuje?“
„Přesně tak.“
„Ale, ale, to je laciné.“
„Laciné možná, logické však zcela určitě.“
„Ale přece nemůžete zredukovat Boha na nepříliš povedený logický argument?“
I kdybych položil tak jednoduchou otázku, jako je například proč nejsou v Bibli uvedeni brontosauři v Noemově arše, všichni by mi říkali, že se ptám špatně.
„Ale já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“
„Tak to jste na tom líp než většina.“[11]
„A vždycky musíš mít nadhled a vždycky máš naději,“ řekl Tomáš, když jsem se s ním loučila. „Naděje a Bůh…to je trochu málo, když Bůh neexistuje, ne?“ pomyslela jsem si, když jsem otevírala dveře svého malého bytu.
Robert Frost redukuje lidské počínání na tanec v kole a mnohé formy vědění považuje za „naději“. Pojďme se roztančit, vždyť všichni máme naději!
Acta est fabula! Hra skončila!
Kapitola III.
ZÁVĚR
V románu Moc a sláva Graham Greene napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je, Danoušku, jistě našel.
BIBLIOGRAFIE
Blecha, Ivan. Filosofie. Olomouc, 2004.
Herakleitos z Efesu. Řeč o povaze bytí. Hermann a synové, Praha 1993.
Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002.
Platon. Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s. 80 n.
Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Karmelitské nakladatel.: Kostelní Vydří, 2007.
Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999.
Kundera, Milan. Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace podle Denise Diderota.
Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008.
Poznámka autorky:
Citát R. M. Rilkeho byl použit z nového románu Miloše Urbana Lord Mord, který právě vychází v nakladatelství Argo.
[1] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008, s. 144.
[2] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999, s.111.
[3] Herakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí, Hermann a synové, Praha 1993, zlomky: B2, B 78, B 89, B 102.
[4] Blecha, Ivan. Filosofie. Nakladatelství Olomouc, 2004, s. 165.
[5] Funda, Otakar. A.: Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[6] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.?
[7] Platon: Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s.80 n.
[8] Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[9] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.
[10] Kundera, Milan: Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace D. Diderota, závěrečný výstup.
[11] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Cit. dílo, s. 297-298.
jsou všechna velká města, Pane.
to největší z nich v ohních plane,
bezútěšné a nehýčkané,
a marně čas mu uplývá.
R.M.Rilke
Kapitola I.
1. Quo vadis?
Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem.
René Descartes
Když jsem řekla Tomášovi, že život je jen čekání na smrt, zasmál se a řekl: „Ale to už přece řekl Platon.“
„Ne, to neřekl Platon, to jsem řekla já!“ snažila jsem se oponovat. A pak jsem si vzpomněla na tu příhodu z metra, ale nechtěla jsem mu o tom vyprávět, protože by si myslel, že trpím nějakou psychickou poruchou a že se u mě začíná projevovat nějaká duševní nemoc. Ale Vám to povím. Bylo to takhle:
Nastoupila jsem do vagónu metra. Jela jsem, jako každý všední den, z práce domů. Sedla jsem si unavena a naštvaná, a pak jsem ho uviděla. Stál ve dveřích, nehybně a upřeně se na mě díval. Díval se na mě dlouze a naléhavě, a jako by mi chtěl něco důležitého říct. Hleděli jsem na sebe ve vzdálenosti tak tří metrů a mlčeli. Ani se neusmál. Měl bílé husté vlasy, něžnou tvář, překrásné blankytné oči a hezky vykrojené rty. Postavou byl spíše střední. Pod hnědou koženou bundou skrýval pel svých křídel. Uviděla jsem anděla. Na další zastávce vystoupil a pomalu stoupal po schodech nahoru. Natahoval ke mně svou pravou ruku. Jak mohl vědět, že jdu za ním? Cítila jsem podivné vzrušení. Začala jsem se chvět a chtěla jsem se ho dotknout, ale bála jsem se, že zmizí. Navždy zmizí. Chtěla jsem mu říct: „Počkej anděli, počkej…“ Neměla jsem odvahu se ho dotknout. Možná to byl Asrael – anděl smrti, kdo ví…
- Teď čekám, kdy se znovu objeví.
„Nechť mi Bůh, jehož majestát je bez konce, odpustí mou pýchu a dovolí mi utrpením smýt mé hříchy. Nechť mi Bůh, jenž je věčný, dopřeje dojít konce mého času.“[1]
Kapitola II.
1. Úvahy o člověku a o smrti, o Bohu
A pak jsem si uvědomila, že „moji“ lidé kolem mě umírají, že jim nemohu pomoct. Byla jsem zdrcená, když mi kdosi oznámil, že můj přítel Daniel zemřel. Za pár dní jsem šla na jeho pohřeb a věděla jsem, že už nikdy nebude nic jako dřív. Proč žijeme? K čemu tady jsme? O co běží? Všichni si umřou, jen já tady zůstanu? Tak jsem tenkrát uvažovala a bylo mi z toho nanic.
A tak jsem se začetla do knihy J.W. Goethe: „Co je člověk? Nádherný polobůh! Není-li nejslabší právě tam, kde je mu nejvíc potřebí sil? A když se vznáší na perutích radosti anebo když se hroutí do bezedna bolu, nebývá v obojím zadržován právě tehdy, právě tehdy přiváděn zpět k tupě chladnému vědomí, kdy se přál utonout v plnosti nekonečného? “ [2]
Bože nerozumím zdejšímu světu. Neslyším tě Bože! Dej mi sílu, ať překonám všechny nesnáze. Pak náhle slyším tóny ze čtvrté věty Symfonie č. 5 cis moll od Gustava Mahlera a začínám se topit v melancholických vzpomínkách a oddávám se těm sladkým tónům.
„Malý člověk má svůj malý svět, filosof vidí nezjevný soulad.“[3]
V antické filosofii měl kosmos svůj řád. Klasická filosofická definice člověka podle Aristotela zněla: ZÓON LOGON ECHON – člověk mající logos, slovo, rozum. Tímto bylo naznačeno, že údělem člověka je rozpoznat logos v kosmu a podřídit se mu. Osud člověka byl předem určen.[4] Náš život je zákeřně ohrožen vraždami, sebevraždami, przněním dětí a pošlapáváním lidské důstojnosti. Hluk velkoměst, chaos a pachtění, tápání k ničemu. Odpad civilizace, myšlenkový odpad. Konzum. Kde hledat řád a hierarchii hodnot? Být úspěšný v naší společnosti znamená dosahovat vytčeného cíle - mamon. Nebezpečný je ale úspěch za každou cenu - za cenu ztráty volného času, přátel a zdraví.
„Aby náš život byl žitelný, potřebujeme si tvořit hodnoty, pravdy a smysly…“[5]
Když život přestává mít smysl, přestává nás těšit. Tenkrát jsem se cítila ztracená, když Daniela odvezli do nemocnice. „My, lidé, si často stěžujeme, že je dobrých dnů tak málo a zlých tak mnoho; a jak se mi zdá, neprávem. Kdybychom vždy měli otevřené srdce, které by bylo ochotné užít dobrého, co nám Bůh každý den chystá, měli bychom pak také dost síly, abychom snášeli zlé, když přijde…“ [6]
„Dobré je to, co mi je prospěšné. Soucit je odporná slabost. Slabí ať zahynou, silní ať jdou k moci. Co mi prospívá je dovoleno, co mi prospívá je dobré.“[7] Tato Platonova krajnost Sokrata zděsí a snaží se vyložit, proč není všechno jedno, proč není všechno dovoleno. Ten první argument, kterého užívá, prostupuje celou antikou, je argumentem uměřenosti…
Nemá-li se sesypat lidská společnost, musí v ní platit určité zákony. Jako v nebi, tak na zemi. Tato první poloha Sokratovy argumentace je blízká i Demokritovi a stoikům. Etika je odvozena z přírody, z řádu kosmu. V přírodě nepanuje zvůle, ale uspořádanost. Vlk sice sežere zajíce, ale ví, kde je hranice jeho potřeb.[8]
„…že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou…“ [9]
„Vpřed, to je všude! Kam se podíváte, všude je samé vpřed.“ [10] Diderot miloval mystifikace.
Smrt samu zosobňovala v představách Slovanů bíle oděná žena…,vyzbrojená kosou, srpem… V jejím podzemním příbytku hoří svíce, jejichž plaménky určují délku života jednotlivých lidí.
„…Nejdůležitější Boží vlastnosti jsou: zaprvé všemohoucnost, za druhé vševědoucnost, za třetí všudypřítomnost a za čtvrté neskonalá dobrota a láska. Pakliže je jedna z Božích vlastností neskonalá dobrota, jak mi vysvětlíš ten sajrajt a tu mizérii pod sluncem? Třetí možnost je ta, že Bůh je, že existuje, že vše vidí, je všemocný a líbí se mu to, co vidí. V tom případě to všemocné, všepřítomné stvoření nemůže být také neskonale dobré. To by s tím přece něco udělal…, s tím sajrajtem po sluncem…v tom případě takovéto stvoření musí být - ďáblem…. Podtrženo a sečteno, zbývá poslední, pátá možnost.
„Jaká?“
„Neexistuje.“
„Že neexistuje?“
„Přesně tak.“
„Ale, ale, to je laciné.“
„Laciné možná, logické však zcela určitě.“
„Ale přece nemůžete zredukovat Boha na nepříliš povedený logický argument?“
I kdybych položil tak jednoduchou otázku, jako je například proč nejsou v Bibli uvedeni brontosauři v Noemově arše, všichni by mi říkali, že se ptám špatně.
„Ale já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“
„Tak to jste na tom líp než většina.“[11]
„A vždycky musíš mít nadhled a vždycky máš naději,“ řekl Tomáš, když jsem se s ním loučila. „Naděje a Bůh…to je trochu málo, když Bůh neexistuje, ne?“ pomyslela jsem si, když jsem otevírala dveře svého malého bytu.
Robert Frost redukuje lidské počínání na tanec v kole a mnohé formy vědění považuje za „naději“. Pojďme se roztančit, vždyť všichni máme naději!
Acta est fabula! Hra skončila!
Kapitola III.
ZÁVĚR
V románu Moc a sláva Graham Greene napsal: „Tam v prostoru bloudí jiskřivé světy jako příslib. Náš svět není vesmír. Tam někde Kristus možná nezemřel.“
Jestliže je takové místo, tys je, Danoušku, jistě našel.
BIBLIOGRAFIE
Blecha, Ivan. Filosofie. Olomouc, 2004.
Herakleitos z Efesu. Řeč o povaze bytí. Hermann a synové, Praha 1993.
Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002.
Platon. Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s. 80 n.
Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Karmelitské nakladatel.: Kostelní Vydří, 2007.
Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999.
Kundera, Milan. Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace podle Denise Diderota.
Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008.
Poznámka autorky:
Citát R. M. Rilkeho byl použit z nového románu Miloše Urbana Lord Mord, který právě vychází v nakladatelství Argo.
[1] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Praha : Torst 2008, s. 144.
[2] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Aurora: Praha, 1999, s.111.
[3] Herakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí, Hermann a synové, Praha 1993, zlomky: B2, B 78, B 89, B 102.
[4] Blecha, Ivan. Filosofie. Nakladatelství Olomouc, 2004, s. 165.
[5] Funda, Otakar. A.: Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[6] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.?
[7] Platon: Gorgias, Jan Laichter, Praha 1944, s.80 n.
[8] Funda, Otakar. A. Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2002, s. 31.
[9] Goethe, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Cit. dílo, s. 19.
[10] Kundera, Milan: Jakub a jeho pán. Divadelní hra, adaptace D. Diderota, závěrečný výstup.
[11] Zmeškal, Tomáš. Milostný dopis klínovým písmem. Cit. dílo, s. 297-298.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat