Sindibad nosic – pseudobasen

Po světě tu zvěst kdosi šířil,
že v Bagdádu za chalífy času,
žil muž, co za jiné místo vlasů,
na hlavě břemeno těžké nosil.

Ten den se na lavici usadil,
a vnímal jen hudbu, hlasy ptáků,
co píseň švitořili ze zobáků,
své tíze v té chvíli ulevil.

V tom jemná vůně zlákala ho,
že přistoupil blíže k zahradám,
kde příšel na kloub záhádám
a rajská potěšení vítala ho.

„Oh, pane můj, můj Stvořiteli,
Tobě já zpívám a ptám se Tě.
Proč já tak chudý jsem na světě,
a ne ten, který si přepych zvolí?

Oh, pane můj, můj Živiteli,
odpust mi vinu, hříchy moje.
Proč nemám já v žití pokoje,
jen hlad a dřina mým krokům velí?“

Když s písní či nářkem hotov byl
přec vrátil se zpět pro břímě čekající,
za sebou kroky doznívající,
kdosi ho za ruku uchopil.

Pěkná tvář, šaty zdobené,
úsměvem služebník překvapil,
tak Sindibád se osmělil
mezi zdi krásné a hosty vznešené.

Ten okamžik mu navždy osud změnil,
však co bylo dál, to nepovím,
neb Šehrezády snů se nedovím,
soumrakem příběh se dnes již naplnil...