Ulrike

V neděli jsem zajela do Velké Černoce. Pozorovala jsem ho, jak tam zmateně pobíhá, měří něco v blátě. O dva dny později přišel první dopis.

Párkrát ho zahlédli v okolí jejího domu a další růžová obálka se ve schránce objevila krátce na to. Stačilo několik malých korektur a barva její pleti se alespoň o dva odstíny přiblížila bílé. Přemýšlím, jestli víc zabralo to o tom navštěvování jejich společných míst, nebo ty pomatené věty o psychologii a fluidech. Ta hra mě začíná bavit, asi mu pošlu i nějaké odpovědi, bůhví, k čemu se nechá vyprovokovat.

Sehnala jsem si další mobil a už jí můžu posílat i SMSky a online sledovat, její vyděšený výraz, třes, podlomení kolen i blednutí. Po zkoušce z fyziky jsem jí zkusila poslat zprávu, že ho přehlédla, zatímco k němu stačí posílat fámy různými nepřímými kanály. Nejsnáze využitelný k přenosu neověřených informací se zdá být Petr a pracuju na dalších. „Jsme si souzeni.“, che, takový med by v tomhle tisíciletí snad nevymyslel ani opravdový psychopat.

Ne všechno se daří, jak jsem si představovala, pořád si s tím svým rozumí a pokus nechat ho svést se nepovedl. Myslím, že občasné podráždění žárlivosti podezřelou SMSkou, nebo obviněním do mailu není nikdy na škodu.

Je to tady, ona otěhotněla. Pipka! Jak si Ti dva můžou věřit pod návalem anonymních upozorňování na své postranní záměry a bokovky? Sice je na ní vidět, jak ji pár takových sdělení srazí na zem, ale on jí snad doma dává nějaký fet, protože další den přijde jako vyměněná a abych ji začala ničit nanovo. Budu muset popíchnout pana odkopnutého k nějaké scéně nebo akci.

Obálka s penězi v tom jejím úžasňákovi zanechala otisk, tři dny by se v ní krve nedořezal a myslím, že ani víkend nebyl nejrůžovější. Těch pár informací, které jsou docela veřejné, stačí zaobalit do cáknutě bláznivé formy a nevídaný nátlak je na světě. Ještě pár takových tref a rozchod je na cestě. Nedivila bych se, kdyby z toho stresu měla rizikové těhotenství.

Chvíli mě asi podezírala, ale finta s fámou o hospitalizaci odkopnutého na psychiatrické klinice v kombinaci s třítýdenní odmlkou a povedeným dopisem mi ji nakonec vehnala zpátky do náruče, dokonce se mi svěřila i s těmi anonymními zprávami a penězi v obálce. Vydařený týden.

Dobře, dobře, dobře. Šach mat, začalo mi jich být všech tří líto a nerada bych skončila v pekle. Nejdřív ten nesmyslný dopis o tom, že odkopnutý zabil úžasňáka a pak ještě několik dalších maskovacích kroků a všechno je v pořádku. Tahle hra skončila.

Sindibad nosic – pseudobasen

Po světě tu zvěst kdosi šířil,
že v Bagdádu za chalífy času,
žil muž, co za jiné místo vlasů,
na hlavě břemeno těžké nosil.

Ten den se na lavici usadil,
a vnímal jen hudbu, hlasy ptáků,
co píseň švitořili ze zobáků,
své tíze v té chvíli ulevil.

V tom jemná vůně zlákala ho,
že přistoupil blíže k zahradám,
kde příšel na kloub záhádám
a rajská potěšení vítala ho.

„Oh, pane můj, můj Stvořiteli,
Tobě já zpívám a ptám se Tě.
Proč já tak chudý jsem na světě,
a ne ten, který si přepych zvolí?

Oh, pane můj, můj Živiteli,
odpust mi vinu, hříchy moje.
Proč nemám já v žití pokoje,
jen hlad a dřina mým krokům velí?“

Když s písní či nářkem hotov byl
přec vrátil se zpět pro břímě čekající,
za sebou kroky doznívající,
kdosi ho za ruku uchopil.

Pěkná tvář, šaty zdobené,
úsměvem služebník překvapil,
tak Sindibád se osmělil
mezi zdi krásné a hosty vznešené.

Ten okamžik mu navždy osud změnil,
však co bylo dál, to nepovím,
neb Šehrezády snů se nedovím,
soumrakem příběh se dnes již naplnil...

Ukázka úkolu na 3. blok

Úkol na III. blok (při vkládání příspěvku do popisku pro příspěvek vpravo dole napiš "Úkol na III. blok" a je to).

P.