V blízké budoucnosti
lidstvo odjede na dovolenou
do jiného vesmíru
a v ulicích se budou akorát povalovat
tvoje časopisy s vyluštěnými křížovkami
Pak se spustí spravedlivý déšť
pravda se ukáže
v parku vyroste rajská zahrada
na silnici budeme laně pást
a řeku zbavíme mostů
Hlídám tě, hlídám
ostrůvku mezi dlaněmi
jsi moje opuštěné město
kterým procházím jen já
A doufám, že se v brzké době
lidstvo nevrátí
Zobrazují se příspěvky se štítkemTalentovky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemTalentovky. Zobrazit všechny příspěvky
24. února 2009
Poslední soud
Bylo to ve chvíli, kdy světlo pohaslo natolik, že se tomu jeho oči musely bolestně přizpůsobit. Uvědomil si, že se nachází jinde, než tomu bývalo, že se možná změnilo víc než jen prostředí, a vůbec že vše kolem jakýmsi necitelným způsobem odpovídá na jeho vlastní bolest.
Čtyři šedé stěny se zakaleným otvorem pro okno tvořily místnost, kde seděl s lokty zabořenými do kolenou a s hlavou v dlaních.
Pravidelnost a řád stěn a obdélníkových otvorů ve stěnách v něm vzbuzovaly takový neosobní chlad, že jej neuměl připsat ničemu jinému než peklu, jelikož to muselo být - podle něj - místo bez veškerého života a oživení.
Sám v sobě se právě cítil jako uprostřed příboje, zachycený na skále, která se postupně a těžce z vln zvedá, a tím jeho bolest opadává.
Vlny bolesti však o sobě ještě dávaly znát a úleva byla pouhá vzdálenost mezi nimi. Věděl, že myšlenkami, které odpočítávají čas k dalšímu bolestnému poryvu, jen bolest posiluje, a rozhodl se zaměřit na něco jiného, i když tušil, že i tam se jeho bolest objeví.
Věděl, že se dveře po jeho pravici otevřou a on bude muset do nich vejít, stejně jako každý, kdo se v této místnosti kdy ocitl.
Matným oknem se do šedého prostoru místnosti prodralo několik smrtelně bledých provazců. Dosáhly k jeho nohám, čímž v jeho očích - a následně v jeho shrbeném těle - vyvolaly nepříjemné napětí. Otočil se a za zdí někdo zakřičel. Byl to dušený křik, možná jen jeden výdech, možná ten poslední.
Chtělo se mu vyzpovídat. A vše vysvětlit. Jako by měl umřít, pokud už neumřel, jelikož tohle místo mu rozhodně nepřišlo jako z tohoto - vlastně lidského - světa.
Vejde dovnitř a obklopí ho temné bytosti. Za nimi bude stát jedna sivá bytost a k ní jej nasměrují.
Já nevím, proč jsem takhle žil - začne se hájit. Na všechno přece není důvod a člověk často hledá důvody, jen aby se sám sobě zdál lepší. Ale já nic takového nehledám, takže jsem snad díky tomu skutečně lepší. A ani tehdy jsem nehledal nějaké důvody - ať ty rádoby-správné, nebo ty skutečné - prostě jsem nad tím nepřemýšlel, jednal jsem podle současné situace, vždyť podle čeho jiného jsem mohl jednat?, v životě je všechno tak nejisté, a kdybych ještě uvažoval, jestli to či ono má tak být nebo nemá, tím bych se přece jaksi povyšoval nad samotnou nejistou podstatu života, a tím bych si vlastně lhal a lhal bych i všeobecně, všem...
Chcete po mně, abych se omluvil? Tak dobrá, omluvím se, ale za co? Copak jsem si sám vybral svoje přání, svoje touhy? Vždyť ony ke mně samy přicházely a kdybych je byl býval zavrhoval - nezavrhoval bych tím i život sám? Copak se život nemá žít tak, aby se v člověku uskutečňovalo to, co v něm život nejvíc vyvolává? A i kdybych se za to omluvil, nepopřel bych tím celý svůj smysl? Nespáchal bych svou duševní sebevraždu? ...
Když se vlny bolesti zmírnily a zůstala jen mírně čeřená hladina, otevřely se dveře a zaznělo jeho jméno. Ulekl se (píchlo jej v žaludku), ale vstal, protože věděl, že se ty dveře otevřou, že půjde dovnitř a...
"Tak se podíváme, kde vás to bolí..." řekla postava v bílém.
Posadil se do křesla, zaklonil hlavu a otevřel ústa doširoka - tak, že by málem vypustil duši, kdyby to bylo možné.
Tahle návštěva u zubaře pro něj byla jako poslední soud.
Čtyři šedé stěny se zakaleným otvorem pro okno tvořily místnost, kde seděl s lokty zabořenými do kolenou a s hlavou v dlaních.
Pravidelnost a řád stěn a obdélníkových otvorů ve stěnách v něm vzbuzovaly takový neosobní chlad, že jej neuměl připsat ničemu jinému než peklu, jelikož to muselo být - podle něj - místo bez veškerého života a oživení.
Sám v sobě se právě cítil jako uprostřed příboje, zachycený na skále, která se postupně a těžce z vln zvedá, a tím jeho bolest opadává.
Vlny bolesti však o sobě ještě dávaly znát a úleva byla pouhá vzdálenost mezi nimi. Věděl, že myšlenkami, které odpočítávají čas k dalšímu bolestnému poryvu, jen bolest posiluje, a rozhodl se zaměřit na něco jiného, i když tušil, že i tam se jeho bolest objeví.
Věděl, že se dveře po jeho pravici otevřou a on bude muset do nich vejít, stejně jako každý, kdo se v této místnosti kdy ocitl.
Matným oknem se do šedého prostoru místnosti prodralo několik smrtelně bledých provazců. Dosáhly k jeho nohám, čímž v jeho očích - a následně v jeho shrbeném těle - vyvolaly nepříjemné napětí. Otočil se a za zdí někdo zakřičel. Byl to dušený křik, možná jen jeden výdech, možná ten poslední.
Chtělo se mu vyzpovídat. A vše vysvětlit. Jako by měl umřít, pokud už neumřel, jelikož tohle místo mu rozhodně nepřišlo jako z tohoto - vlastně lidského - světa.
Vejde dovnitř a obklopí ho temné bytosti. Za nimi bude stát jedna sivá bytost a k ní jej nasměrují.
Já nevím, proč jsem takhle žil - začne se hájit. Na všechno přece není důvod a člověk často hledá důvody, jen aby se sám sobě zdál lepší. Ale já nic takového nehledám, takže jsem snad díky tomu skutečně lepší. A ani tehdy jsem nehledal nějaké důvody - ať ty rádoby-správné, nebo ty skutečné - prostě jsem nad tím nepřemýšlel, jednal jsem podle současné situace, vždyť podle čeho jiného jsem mohl jednat?, v životě je všechno tak nejisté, a kdybych ještě uvažoval, jestli to či ono má tak být nebo nemá, tím bych se přece jaksi povyšoval nad samotnou nejistou podstatu života, a tím bych si vlastně lhal a lhal bych i všeobecně, všem...
Chcete po mně, abych se omluvil? Tak dobrá, omluvím se, ale za co? Copak jsem si sám vybral svoje přání, svoje touhy? Vždyť ony ke mně samy přicházely a kdybych je byl býval zavrhoval - nezavrhoval bych tím i život sám? Copak se život nemá žít tak, aby se v člověku uskutečňovalo to, co v něm život nejvíc vyvolává? A i kdybych se za to omluvil, nepopřel bych tím celý svůj smysl? Nespáchal bych svou duševní sebevraždu? ...
Když se vlny bolesti zmírnily a zůstala jen mírně čeřená hladina, otevřely se dveře a zaznělo jeho jméno. Ulekl se (píchlo jej v žaludku), ale vstal, protože věděl, že se ty dveře otevřou, že půjde dovnitř a...
"Tak se podíváme, kde vás to bolí..." řekla postava v bílém.
Posadil se do křesla, zaklonil hlavu a otevřel ústa doširoka - tak, že by málem vypustil duši, kdyby to bylo možné.
Tahle návštěva u zubaře pro něj byla jako poslední soud.
22. února 2009
Pot, tma, mrkev (povidka poslana na prijmacky)
Většina lidí považuje sex za důležitou součást vztahu, dokonce tak klíčocvou, že bez něho vztah nemůže prežít stejně jako bez lásky nebo důvěry. Tenhle chlapík, Pan Potencionalní Záhuba Lidstva, to tak neviděl. Jenže jeho poslední přítelkyně, stejně jako zástupy těch předchozích ano.
Na začátku stojí každá před ním a opijí se svou představou Pana Zlomeného, jako muže svých snů, toho co je miluje pro jejich osobnost místo trapného uctívaní jejich klína jako středobodu vesmíru. Vystřízlivění pak trvá třeba měsíc nebo tři. Čtvrtý je ultimátním absolutnem. Nejdřív hledají chyby na sobě, obviňujíc se z nedostatečné přitažlivosti nebo nevhodnosti vlastních tělesních proporcí. Nakonec mají jasno všechny. Pan Zostuzený čelí všemu tomu křiku tykajícího se jeho bezbrané impotence úplně bezeslovně, nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat. Krom toho to přídavné jméno co vždycky používaly přímo nenávidí.
Ta poslední se zdála být tak čistá, povznesená nad všechno, stvořená pro dlouhé noční hovory a duševní intimno. Ale nakonec jsou všechny úplně stejné kopie téže jedné velké ženy se svými tělesnými potřebami, které Pan Zoufalý nedokáže naplnit.
Nemuže za to. Nemůže za pocity hnusu, které cití při pohledu na vlastní úd. Nemůže ani za to, jaký děs v něm vyvoláva představa nějaké dámy jak se ho dotýka. Pokaždé to na tom všem ztroskotá. Přijde mu jako ubohý kus masa, nějaké zakončení, co je tam navíc. Proč tohle musí mít zrovna on? Jeho penis vypadá jako alternativa mrkve, co byla na dně ledničky příliš dlouho. Matka ho vždycky cpala mrkvemi, prý aby měl lepší zrak. Jak hloupé.
Nakonec kvůli tomu opustil i svou práci v redakci jednoho mistního plátku. Zamiloval se do své kolegyně, ale po tom fiasku, kdy se nad jeho ochablým mužstvím baví celý pracovní kolektiv radši odešel.
A tak je teď Pan Splasknuté Ego leštič brýlí. Objíždí města a stojí v tom svém maličkém skládacím stánku a v supermarketech nabízí svůj úžasný čistič na brýle společně se speciálním hadříkem. Prosím jen mi pujčte vaše brýle a já vam předvedu jak budou bez skvrny. Vlastně je to jen destilovaná voda s pár kapkami okeny, ale to je nakonec úplně jedno, to jim neříká. A jemu to tak vlastně vyhovuje. Už žádní spolupracovníci, nikdo kdo by ho znal. Nikdo, kdo by hýřil svými rádoby vtipným narážkami na tak snadný terč. Ať si zvišují sebevědomí na někom jiném, on už se s nikým sblížit nechce.
Každé město přináší přesně tu správnou míru anonimity, levný hotel je jeho úkryt před otravnou společností. S každým nadražím a dalším ujetým kilometrem je dál od sebe samotného a od toho co pro ostatní lidi znamená. Posedává na zaplivaných lavičkách , čte si noviny a čeká na dalši spoj pro business co mu přinaší právě tolik aby s tím nějak přežil.
Pak se stane něco zvlaštního, Pan Antisociál si obkládá prkýnko věřejného záchodku tunami toaletniho papíru, aby se co nejvíc oddělil od těch předchozích co tu byli, když si uvědomí zvuky kterých si až doteď nevšímal. Z vedlejší kabinky lze slyšet něčí těžké oddychování a šustot oblečení z rychlých pohybů, nachvíli přestane sám dýchat aby slyšel co nejlépe. Vyleze si na mísu a nakloní se přes umakartovou stěnu. Sedí tam chlapík s kalhoty u kolen, vlasy jemně prošedivělé a masturbuje. Náš Pan Vyjejevený tam prostě stojí a pozoruje ho, pozoruje kapičku potu co mu stéka po čele, pozoruje to snažení, jeho úd a pak se přistihne jak se otírá vlastnimi genitálime o stěnu a zrychluje. Touží po vyvrcholení jako ten na nějž se při tom dívá. Konečně to přijde a on nevěří tomu jak slastný pocit to je. Na kalhotách má velký lepkavý flek, pokouší se ho vyčistit, ale nakonec si prostě zapne kabát a odejde.
Ve vlaku na tím pořád musí přemýšlet, to vzrušení které mu přinášelo, že může někoho pozorovat. Chce to znovu. Netušil že je pocit vzrusšení tak návykový. Přemýšlí o místech kde by to mohl zažít znova. Pan Zaujatý obejvil osmý div světa.
V klubech a discotekách čeká na to až si nadržené dětičky přijdou trochu užít na záchody. Je to ten, ktery nekonečně dlouho prochazí v noci parkem a tiše pozoruje. Nebo ten jež na bazénech čeká, až nějakou slečnu napadne nastavit svůj klín proti proudu trysky. Chlapík, co se na setmělých parkovištích plíží kolem zadýchaných vozidel a pak ještě napíná uši, když se vrací do hotelu stále napína uši po tak známém předorgastickém dechu. Ale nikdy se přitom sám sebe nechce ani dotknout, a tak stopy jeho orgasmů jsou na spoustě předmětů a jeho vlastních kalhotách.
Ze snu ho probudí hlasité vzdechy. Je brzy ráno už napadala rosa a jeho oči jsou rozzářené dychtivostí. Vyjde na balkon. Rozhodne se přelést po kovovém zabradlí na ten druhý. Může pozorovat ten pár, jsou tak blízko, postel není od balkónu ani celé dva metry. Svůj úd otírá o rám dveří, jeho vyvrcholení je mnohem rychlejší něž jejich. Rychle se snaží dostat zpátky, aby si ho snad nevšimli. Noha mu podklouzne v jeho hloupé zbrklosti.
O dvacet minut později ho dole najde náhodný kolemjdoucí. Pan Udělaný leží mrtvý na zemi ve svém pruhovaném pyžamu s velkým vlhkým flekem v rozkroku. Jak trapné.
Na začátku stojí každá před ním a opijí se svou představou Pana Zlomeného, jako muže svých snů, toho co je miluje pro jejich osobnost místo trapného uctívaní jejich klína jako středobodu vesmíru. Vystřízlivění pak trvá třeba měsíc nebo tři. Čtvrtý je ultimátním absolutnem. Nejdřív hledají chyby na sobě, obviňujíc se z nedostatečné přitažlivosti nebo nevhodnosti vlastních tělesních proporcí. Nakonec mají jasno všechny. Pan Zostuzený čelí všemu tomu křiku tykajícího se jeho bezbrané impotence úplně bezeslovně, nikdy nemělo cenu nic vysvětlovat. Krom toho to přídavné jméno co vždycky používaly přímo nenávidí.
Ta poslední se zdála být tak čistá, povznesená nad všechno, stvořená pro dlouhé noční hovory a duševní intimno. Ale nakonec jsou všechny úplně stejné kopie téže jedné velké ženy se svými tělesnými potřebami, které Pan Zoufalý nedokáže naplnit.
Nemuže za to. Nemůže za pocity hnusu, které cití při pohledu na vlastní úd. Nemůže ani za to, jaký děs v něm vyvoláva představa nějaké dámy jak se ho dotýka. Pokaždé to na tom všem ztroskotá. Přijde mu jako ubohý kus masa, nějaké zakončení, co je tam navíc. Proč tohle musí mít zrovna on? Jeho penis vypadá jako alternativa mrkve, co byla na dně ledničky příliš dlouho. Matka ho vždycky cpala mrkvemi, prý aby měl lepší zrak. Jak hloupé.
Nakonec kvůli tomu opustil i svou práci v redakci jednoho mistního plátku. Zamiloval se do své kolegyně, ale po tom fiasku, kdy se nad jeho ochablým mužstvím baví celý pracovní kolektiv radši odešel.
A tak je teď Pan Splasknuté Ego leštič brýlí. Objíždí města a stojí v tom svém maličkém skládacím stánku a v supermarketech nabízí svůj úžasný čistič na brýle společně se speciálním hadříkem. Prosím jen mi pujčte vaše brýle a já vam předvedu jak budou bez skvrny. Vlastně je to jen destilovaná voda s pár kapkami okeny, ale to je nakonec úplně jedno, to jim neříká. A jemu to tak vlastně vyhovuje. Už žádní spolupracovníci, nikdo kdo by ho znal. Nikdo, kdo by hýřil svými rádoby vtipným narážkami na tak snadný terč. Ať si zvišují sebevědomí na někom jiném, on už se s nikým sblížit nechce.
Každé město přináší přesně tu správnou míru anonimity, levný hotel je jeho úkryt před otravnou společností. S každým nadražím a dalším ujetým kilometrem je dál od sebe samotného a od toho co pro ostatní lidi znamená. Posedává na zaplivaných lavičkách , čte si noviny a čeká na dalši spoj pro business co mu přinaší právě tolik aby s tím nějak přežil.
Pak se stane něco zvlaštního, Pan Antisociál si obkládá prkýnko věřejného záchodku tunami toaletniho papíru, aby se co nejvíc oddělil od těch předchozích co tu byli, když si uvědomí zvuky kterých si až doteď nevšímal. Z vedlejší kabinky lze slyšet něčí těžké oddychování a šustot oblečení z rychlých pohybů, nachvíli přestane sám dýchat aby slyšel co nejlépe. Vyleze si na mísu a nakloní se přes umakartovou stěnu. Sedí tam chlapík s kalhoty u kolen, vlasy jemně prošedivělé a masturbuje. Náš Pan Vyjejevený tam prostě stojí a pozoruje ho, pozoruje kapičku potu co mu stéka po čele, pozoruje to snažení, jeho úd a pak se přistihne jak se otírá vlastnimi genitálime o stěnu a zrychluje. Touží po vyvrcholení jako ten na nějž se při tom dívá. Konečně to přijde a on nevěří tomu jak slastný pocit to je. Na kalhotách má velký lepkavý flek, pokouší se ho vyčistit, ale nakonec si prostě zapne kabát a odejde.
Ve vlaku na tím pořád musí přemýšlet, to vzrušení které mu přinášelo, že může někoho pozorovat. Chce to znovu. Netušil že je pocit vzrusšení tak návykový. Přemýšlí o místech kde by to mohl zažít znova. Pan Zaujatý obejvil osmý div světa.
V klubech a discotekách čeká na to až si nadržené dětičky přijdou trochu užít na záchody. Je to ten, ktery nekonečně dlouho prochazí v noci parkem a tiše pozoruje. Nebo ten jež na bazénech čeká, až nějakou slečnu napadne nastavit svůj klín proti proudu trysky. Chlapík, co se na setmělých parkovištích plíží kolem zadýchaných vozidel a pak ještě napíná uši, když se vrací do hotelu stále napína uši po tak známém předorgastickém dechu. Ale nikdy se přitom sám sebe nechce ani dotknout, a tak stopy jeho orgasmů jsou na spoustě předmětů a jeho vlastních kalhotách.
Ze snu ho probudí hlasité vzdechy. Je brzy ráno už napadala rosa a jeho oči jsou rozzářené dychtivostí. Vyjde na balkon. Rozhodne se přelést po kovovém zabradlí na ten druhý. Může pozorovat ten pár, jsou tak blízko, postel není od balkónu ani celé dva metry. Svůj úd otírá o rám dveří, jeho vyvrcholení je mnohem rychlejší něž jejich. Rychle se snaží dostat zpátky, aby si ho snad nevšimli. Noha mu podklouzne v jeho hloupé zbrklosti.
O dvacet minut později ho dole najde náhodný kolemjdoucí. Pan Udělaný leží mrtvý na zemi ve svém pruhovaném pyžamu s velkým vlhkým flekem v rozkroku. Jak trapné.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
